Velikonoční povídka

21. dubna 2014 v 13:46 | Mirimë (Karolína Kahounová) |  Další
Doufám, že si užíváte Boží hod velikonoční a prázdniny.
Vzpomněla jsem si na povídku týkající se Velikonoc, kterou jsem napsala před několika lety. Teď jsem ji trochu upravila a rozhodla jsem se ji uveřejnit na svém blogu - bylo by příhodné ji sem dát.
Pamatuji si, že když jsem ji psala, hrozně jsem se u toho nasmála - možná proto, že kočička Sárinka vystupující v příběhu je tak trochu alter egem jedné skutečné kočičky :). Nevím, jestli vám bude povídka taky připadat vtipná - takže to berte trochu s rezervou :D.



Jak se kočička Sárinka ztratila na Velikonoce

Právě byly Velikonoce. Slunce svým zlatavým svitem prozařovalo oblohu modrou jako nekonečné oceány, kterou nehalil ani jediný mráček. Mnoho lidí slavilo svátky, kdy si připomínali zmrtvýchvstání Ježíše, a byli šťastni. Ale co zvířata? Ta si z velikonočních "radovánek" většinou odnášela spíše negativní náladu. Brala vše jako jeden veliký chaos…
Kočička se právě vyhřívala na ranním sluníčku. Ležela natažená na šedém, kamenném dvoře, kolem něhož rostly stromy. Mezi nimi se ve stínech skrývaly záhony jejích lidských páníčků, které pokrývaly květiny rozličných barev. Vytvářely čarokrásné místo na odpočinek, kam číča často chodila - buď si zdřímnout, anebo zalovit myši.
"Mňáu, už je ráno, tak já se jdu najíst do domečku!" zamrmlala si kočičí řečí pod vousky a protáhla své strakaté tělo.
Ano, celé tělo měla pokryté různobarevnými flíčky - od černých jako noc, sněhově bělostných, šedých jako myšky, které neznámá kočička s radostí chytala, po hnědé, nebo bronzové připomínající drahý šperk… Kočička byla na svou kombinaci barev pochopitelně pyšná - stejně jako na svá velká smaragdová očka nebo bohatou, hustou srst.
Zamířila z kamenného dvorku rovnou k dřevěným dveřím se skleněnou výplní.
"Mňááu, pusťte mě dovnitř… Mňaouky mňauk, prosím," zamňoukala žalostně a způsobile si sedla. Když se nic nedělo, začala si mýt bříško.
Zničehonic se dveře otevřely a ven vykoukla jakási dívka. "No Sárinko, běž dovnitř. Už jsem ti připravila granule a pití."
Sárinka sice nevěděla, co jí oznamuje - lidské řeči totiž nerozuměla -, ale vytušila, co ta holka měla na mysli. Znala ji, byla dcerou dvou velkých dvounožců. Kočička se s ní ráda muchala, ale často ji také škádlila a provokovala. Věděla, že si k ní může dovolit klidně cokoli - dívka jí ještě nikdy nevynadala.
Kočka vběhla dovnitř do prostorné předsíně a zanedlouho už stála v kuchyni. Kuchyň byla vymalována v tlumeném odstínu oranžové evokující západ slunce. Sárinka nikdy nechápala, co lidé na všech těch barvách vidí - navíc, její srst se pyšní těmi nejhezčími barvičkami na světě! Tak proč místnost nikdy nevymalují strakatě podle ní?!
Nechala přemýšlení, protože spatřila misku granulí pro kočky a vodu v mističce. Napřed se vrhla na jídlo.
Děvče s hnědými vlasy přešlo k ní a pohladilo ji. Sárinka za chvíli dosnídala. Vyskočila na místo k oknu, kde se pak vyhřívala ve slunečních paprscích a pozorovala svět tam venku. Odpočívala, přivírala oči únavou. Lenošení vedle lovení myšek patřilo k jedné z jejích nejoblíbenějších činností.
Dívka k ní přišla, a jako by jí kočička mohla rozumět, pravila: "Dnes je velký den. Přijdou kluci s pomlázkami, tak se jich neboj, Sári. Škoda že není přestupný rok… To chodí koledovat holky a ne chlapci." A s těmito slovy odešla.
Sárinka se chvíli lízala a vrněla si pod vousky… Měla mylný dojem, že se dnes nic nestane. Že půjde o jeden z těch dalších nudných dnů plných pobíhání venku, spaní, dobroučkého kočičího jídla a hlazení.
Chvíli před tím, než usnula, si všimla podivného zdobení na stolu z dubového dřeva.
"Mňau, co to znamená - co to asi je? Pomatuji si, jak jsme to tady měli podobně nazdobené před rokem," prohodila jen tak pro sebe v polospánku…

Sárinka se probudila. Protáhla se, jak to ostatně měla zvykem, a začala si lízat tlapičky. Musí být neustále pěkně čistá, aby se zalíbila kocourkům (kocourům se totiž žádné špindíry nikdy nezamlouvají)! Pohledem při práci neustále visela na těch ozdobách, nejvíce ji zaujala zdobená barevná vajíčka.
"Já to-mňauky-musím prozkoumat! Nechápu, k čemu by ty koule mohly být… Asi pro to, abych si s nimi mohla hrát," povzdechla si. Ladně skočila na stůl a chvíli vajíčka očichávala. Nevonělo to jako něco dobrého pro kočičí zoubek…
"Dobře, nejsou na hamání - tak budou na hraní!" rozhodla se.
Avšak znenadání uslyšela nějaký podivný nezvyklý zvuk přicházející zvenku. Zaujal ji a namísto hraní s vejci se rozhodla poznat příčinu toho halasu. Proto vyběhla pootevřenými dveřmi z kuchyně a hlavními otevřenými dveřmi ven.
A co to nevidí - nějací chlapci! Stáli na dvoře kus před domem. Kočička se jich moc lekla, a proto zůstala stát na místě, jako kdyby se jí k zemi přimrazily všechny packy. Mohlo jich být kolem deseti. Žádný z nich určitě ještě nedosáhl ani patnácti let. Drželi v rukou nějaké podezřele vypadající plácačky, nebo co, a odbíhali někam pryč, nejspíš k blízké řece.
Sárinka se ze zvědavosti opatrně vydala za nimi, ale vtom uslyšela vzdálený křik. Raději se zastavila. Zanedlouho se však skupinka rychlým krokem vrátila. Každý z hochů něco nesl v rukou a zandal to do už tak přeplněného košíku. Měli jediný, společný.
Jeden z hochů si Sáry všiml a vzkřikl: "Podívejte! Nějaká pěkná číča!! Pojďme ji taky vyšupat!!" Zlomyslně se rozchechtal na celé kolo, až se z toho zvuku naší nebohé kočičce zježily chlupy na její předtím upravené srsti!
"Jistě! Dáme té kočičí dámičce co proto. Uvidíme, jestli nám taky věnuje nějaká vajíčka," poznamenal malý blonďák, úplně rudý v obličeji.
Všichni souhlasili. Začali se přibližovat ke kočičce. Obklíčili ji a Sárinka neměla útěku.
"Mňauuo, co si teď počnu? Neměla jsem sem chodit!" nespokojeně si mručela zpod fousků. Chlapci se jako kočičí gentlemani rozhodně nechovali - co když jí chtějí provést něco zlého?!
Blonďatý kluk k ní přiskočil a začal ji najednou tím hloupým klackem bouchat. Sárince snad tuhla krev v žilách - byla z toho lidského nevychovance tak zaskočená! Jeho rány moc bolely. Uviděla díru mezi jeho doširoka rozkročenýma nohama. Prohnala se jí. Celá vystrašená a hlavně navztekaná utíkala kus pryč.
"Cccc…" odfrkla si. "Co se mě ti chlapi dovolují mrskat - takovou nádhernou kočičku!? A hlavně - proč to dělají? Musím jim ukázat!!" Zastavila se a otočila se. Nesebrala odhodlání přijít zpátky a pokousat je (hlavně toho světlovlasého zlého mrňouse), ale z běhu se již unavila. S obezřetností přicupitala zase zpátky, ale skupinka koledníků již odešla. Prostě tu najednou nebyli, jako kdyby se po nich zem slehla.
"No no mňauu. Jsou hrozně zbabělí! Vždyť je jich tak deset na jednu kočku, a oni si jako klidně utečou! Asi už sem naštěstí zpátky nepřijdou…" Byla moc naštvaná: "Nejdříve se mi kvůli nim zježí srst, pak mi způsobí bolestivé rány - měli by dostat co proto!"
S tím, že nepřijdou, se mýlila. Nedorazili přesně oni, ale jiná chlapecká skupina. Sárinka se jich tentokráte stranila.
Přesto nějaký kluk z houfu zpozoroval, jak je sleduje. Kráčel k ní s doširoka rozpřáhnutýma rukama, jako by měl v plánu ji vzít do náručí. Číča se bránila - bála se ho. Chlapec ji chtěl dostat za každou cenu, takže když začala utíkat, chytnul ji za ocásek, až to Sárinku zabolelo. A nebyl s to ji pustit…!
Kočička vycenila zuby a vytrhla se mu. Byla t a k rozzlobená!! Proto podrápala chlapci celé nohy, až skučel bolestí. Měl na sobě totiž kraťasy.
Kluk se hned bál a začal uhánět s výkřikem: "Pojďte raději se mnou!! Ta kočka je nebezpečnnnnnááááááá!!" Jeho hlas zněl jako fontána, v níž bublají přetékající vody klokotavé pýchy. Chlapec se dal se do pláče. Ostatní běželi s ním.
"Toho je už fakt moc!!" řekla si Sárinka. "Jestli sem ještě takoví přijdou, na chvíli uteču, než sem přestanou chodit. Takové hrozné utrpení se opravdu nedá tolerovat."
Zanedlouho dorazili další koledníci. Rozhodnutá kočička jim proběhla pod nohama a zamířila ven z vrat. Ani neměla promyšleno, kam by měla přesně jít a na jak dlouhou dobu.
"Mňaaaauua, snad bude stačit, když se vrátím přibližně za hodinu," zamručela.
Rychle šla po prašné cestě pryč od domu a přemýšlela o těch zabedněncích. Co jsou asi zač a proč ji chtějí zlobit? Každopádně všichni se chovají hrozně bezcitně… V hluboké zamyšlení si ani neuvědomovala, kam to kráčí.
Zůstala stát na jednom místě. Okolní krajinu nerozpoznávala. Ale snad není možné, aby se tak inteligentní a praktická kočička ztratila…! Široko daleko nespatřila ani jediného člověka, jen samé domy a cesty a zahrady… Ale nemůže být od domova přece dál než na půl hodiny! Nebo snad ano??
Sama zjistila, že si není jistá.
Slunce už vystoupilo do nadhlavníku. Sárinka lítostivě mňoukala o pomoc. Třeba sem přijde nějaký kocour, který jí pomůže dostat se zpátky… Avšak žádných zvířat si naneštěstí nepovšimla. Bylo jí do kočičího pláče. Brzy jí navíc začalo kručet v bříšku.
Kdyby jen nedostala ten nerozvážný poťouchlý nápad vydat se na procházku daleko do okolního světa, který téměř neznala! Vyčítala si to. Přece jen není tak praktická, jak si předtím o sobě myslela. Kdyby ignorovala ten zvuk, který uslyšela, když si velebila v kuchyni, nic z toho by se nestalo!! Mohla si místo bloudění pěkně užívat v teplíčku u okna!!
Ve svých úvahách něco zahlédla. Ano, nějaká skupinka chlapců! Sárinka v nich poznala ty, kteří na ni byli zlí a chtěli ji vyšupat. Smysly jí prozrazovaly, že by měla utéci a její kočičí srdce se prudce rozbušilo. Byla však tak unavená, že pochybovala, jestli by se od nich dostala někam dál…
Jeden kluk ji upřeně sledoval. Byl to ten největší a vlasy měl černé jako samet.
"To je ta kočička, kterou jsme viděli! Vidíte, jak se tváří zoufale?" sjel ostatní pohledem. Všichni přikývli.
"Měli bychom ji vrátit zpátky domů!" Něžně vzal zmítající Sáru do náručí. Když ji ale pohladil, přestala sebou škubat.
Někteří chlapci se k ní také měli - i ten malý blonďák, kterého předtím poškrábala. K Sárinčině štěstí a překvapení s ní chlapci nekráčeli do mučírny plné mlátících klacků s pestrobarevnými papírky, nýbrž k jejímu domovu! Na dvoře ji tmavovlasý kluk jemně položili na zem a snad všichni se několika útěšnými slůvky rozloučili!

Zanedlouho už Sárinka jedla své granule. K chlapcovi, který ji zachránil, se lísala a byla mu vděčná tak jako ostatním z jeho skupinky. Poznala, že ne všichni koledníci jsou zlí a zbabělí… Vzala si ze své nerozvážnosti ponaučení a litovala, že je všechny posoudila předem - a navíc ještě špatně!


Tak snad se vám líbila :)
Mějte se hezky a já se jdu učit fyziku,
Mirimë (Karolína)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katerííína Katerííína | Web | 21. dubna 2014 v 15:56 | Reagovat

Je to moc hezká povídka o ztracené kočičce. ;) Trochu mne pobavila. :D ;)

2 Mirimë (Karolína K. 44) Mirimë (Karolína K. 44) | 21. dubna 2014 v 18:38 | Reagovat

[1]: Děkuju! :)

3 Terezka Terezka | E-mail | Web | 23. dubna 2014 v 14:47 | Reagovat

boží. :-)

4 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 23. dubna 2014 v 15:06 | Reagovat

[3]: Díky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama