Povídka č. 1: Mám tě rád, ale jsem Rom (1)

11. září 2015 v 22:09 | Mirimë (Karolína Kahounová) |  Další
Ahojky,

mrzí mne, že v minulém článku nezahlasovalo mnoho lidí. Potřebovala bych nejméně 3-5 hlasů, aby výsledek byl více objektivní... Ale zatím vyhrává odpověď "Ano, a všechny!" - proto se snad nebudete zlobit, když sem dám první povídku...

Byla do soutěže jménem Daniel (zde), kterou můžete pojmout více způsoby než jen tím literárním. Soutěž je každý rok zaměřena na holocaust, rasové problémy v dnešní době a problematice soužití různých etnik v České republice. Získala jsem čestné uznání.

Pamatuji si, že svůj příběh, který jsem později pojmenovala Mám tě rád, ale jsem Rom, jsem začala psát již o letních prázdninách 2014. Samozřejmě, že jsem ho neměla hotový ihned - pak začal školní rok a já jsem v psaní pokračovala jen někdy, nikoli dennodenně. Povídku jsem dokončila asi v listopadu (???) minulého roku. (Ha, pořád nemůžu uvěřit, že tomu už bude rok! :O Jsem teď z toho celkem překvapená... Že čas tak rychle utíká...)

Už při psaní mi bylo jasné, že povídka bude příliš dlouhá a já ji po dopsání budu muset "osekat". Přináším vám tedy zkrácenou verzi. Kdyby se našlo více (!!!) zájemců i o tu delší, určitě bych ji sem také vložila...

Tak doufám, že si čtení užijete. Dole můžete jinak zahlasovat v anketě... :)

Přeji krásný začátek školního roku,
Karolína Mirimë


Mám tě rád, ale jsem Rom

Můj obvyklý den začíná tím, že vstanu, udělám ranní hygienu a nasnídám se. V tom jsem jako normální, "bílý" člověk. Pak uháním na autobus, kde se na mě okolí pohrdavě dívá, jako kdybych byl otravný hmyz, přestože já nic špatného nedělám. Jako kdyby se z toho "normálního" osmnáctiletého kluka najednou stal vyvrhel společnosti. Nechápu to.
Žijeme jako spokojená, kultivovaná rodina. Máme velký, oranžově natřený, dvoupatrový dům, kolem něhož se rozpíná zahrada. Můj táta dělá burzovního makléře a máma je číšnice. Mám mladší upovídanou jedenáctiletou sestru Vanesu, která hraje na kytaru, ráda poslouchá hudbu a kreslí krásné obrázky. Občas se s ní pošťuchujeme, ale nejde o nic vážného. Já jsem Julián Žiga, skoro osmnáctiletý student na osmiletém gymnáziu, a mým koníčkem je sport.
Z tohoto popisu byste nejspíš neřekli, kolik lidí nás nenávidí. Říkají, že jsme všichni strašně špatní a jenom vykořisťujeme Českou republiku. Ano, jsme Romové.
Pamatuji, že už na základní škole se mi kvůli tomuto faktu někteří spolužáci posmívali. (Naštěstí ne všichni - nechci je házet do jednoho pytle, protože díky tomu, že jsem "cikán", vím, jak odsuzování bolí). Dělali si ze mě špatnou legraci, nadávali mi a občas jsem dokonce zaslechl, jak o mně tvrdili lži. Mezi jejich časté ponižující "srandičky" patřilo, že mi podráželi nohy a při hodinách na mě křičeli urážky - což učitelé překvapivě většinou ignorovali.
Vzpomínám, že už jako malý jsem si připadal "jiný" než "normální", tedy bílí lidé. Do styku jsem přicházel pouze s Romy v naší rodině, kteří žijí spořádaně. Hodně neznámých osob se po mně divně dívá, jako kdyby se mě štítili, ale já jsem jako malý nechápal, proč. Když jsem jednou - bylo mi asi čtyři nebo pět let - šel po ulici, nějaké větší holky se chechtaly a posmívaly se mi: "Cikáne, cikáne."
Zeptal jsem se rodičů, proč to o mně říkaly, a co znamená slovo "cikán". Jsem jim vděčný, že ke mně tehdy byli upřímní a jemně mi vše vysvětlili. Mimo jiné mi sdělili důvod toho, proč si občas připadám divně - mnoho lidí, kteří mě ani neznají, mě nenávidí a nadávají mi, protože si myslí, že všichni Romové jsou stejní. Nevychovaní, hrubí, krutí, líní, záludní. Jsou přesvědčeni, že i já jsem takový. Hodnotí mě, aniž by mou osobu vůbec dobře znali. Máma s tátou mi naznačili, že asi nebudu mít úplně nejlehčí život, ale tvrdili, že jsem krásný takový, jaký jsem, neboť každý člověk je jiný a originální.
Dohodli jsme se, že udělám zkoušky na osmileté gymnázium a pokud se na něj dostanu, přestoupím na něj. Věřili, že na výběrové škole lépe zapadnu do kolektivu. Pár učitelů se nad mým rozhodnutím velmi pozastavovalo a nevěřilo, že se tam dostanu, ale opak se stal pravdou. Sice stále často zažívám posměšky od spolužáků, ale už se to vylepšilo. Pár profesorů se na mě stále dívá s odstupem. Ale mnozí mě mají rádi, protože mám celkem dobrý prospěch. Jenom pro upřesnění - chodím do septimy, tedy sedmého ročníku osmiletého gymplu. Našel jsem si tu dokonce pár kamarádů, za což jsem neskonale vděčný. Nevím ještě, co bych přesně chtěl dělat po gymnáziu. Asi vysokou školu.
Hodně lidí se diví, že já jako cikán půjdu po stopách mého otce. No a co. Budu jako 0,8 procent Romů, kteří mají vystudovanou nějakou vysokou. Ale abych se vrátil do přítomnosti. V posledních týdnech se stalo něco hrozného. Teda, není to "strašné" v pravém slova smyslu, ale přijde mi… jako kdybych se vracel do let - do let, kdy mě spolužáci na základce šikanovali nejvíc. I když tohle je možná ještě horší než šikana. Ach, už se v tom ztrácím.
Prostě, zkráceně popíšu celých pět týdnů zpátky. Na začátku roku k nám přestoupila nová holka, celkem sympatická a přátelská. Dominika Nováková. Připadá mi hezká… Nejvíc se mi na ní vzhledově líbí její pohledný obličej a líbezný způsob, kterým se usmívá. Vždycky jí tak zazáří její mechově zelené oči… A udělají se přitom upřímné vrásky, které jejímu výrazu dodávají na věrohodnosti! Dominičiny dlouhé husté vlasy jsou ukuté jako z tmavého zlata. Na slunci nabývají odstínu tekutého medu. Nevím, jestli chápete, jaký myslím typ barvy, protože ho má jen málo lidí, ale přesně taková hnědo-plavo-zlatavá…
Párkrát jsem neúmyslně zaslechl, jak si povídá se svými kamarádkami o mně. Vyjadřovala svůj názor, že jsem nechutný a divný, jelikož jsem cikán. Očividně mě nesnáší. Neustále se mi ve škole vyhýbá - myslím, že má předsudky. Před pěti, čtyřmi týdny mi její chování ani nevadilo. Tehdy.
Konečně se vraťme do přítomnosti. Stalo se něco, co jsem nikdy nečekal - něco, o čem jsem v poslední době vůbec nepřemýšlel… Ale je tomu holt tak. A i když se snažím, jak se snažím, nedokážu proti tomu vzdorovat. Jsem jako list, který spadl do vody, ze které se už nikdy nezvedne. Je však zároveň polapen proudem a nemůže se z něho vymanit… Ano, zamiloval jsem se. Do . Do Dominiky Novákové. Do holky, která mě očividně vůbec nemá ráda.


Chápu, nikdo mě teď nešikanuje, ale fakt, že mě nenávidí, bolí stejně. Zamilovat se do ní bylo jako ranní úsvit. Zlatavé sluneční barvy se postupně rozlévaly po obloze, a pak najednou… mě pohltily úplně.
Když přemýšlím nad podobnými věcmi, připadám si jako blázen. Měl bych logicky milovat cikánku a ne bělošku. Svým hormonům však neporoučíš. Naposledy jsem se do nějaké holky zakoukal před mnoha lety, takže si ani tolik nepamatuji, co jsem přesně prožíval… Proto mě občas fascinují nečekané pocity okolo ní.
Vkročím, lehce nervózně do školní budovy, protože vím, že ji dneska po víkendu konečně spatřím! Sváří se ve mně cit s rozumem. Můj mozek ji logicky nechce vidět, protože já ji přece nemám milovat - a stále se proti tomu snažím bránit, ale něco uvnitř mě, ano, ta láska, celé dva dny zoufale toužila po její přítomnosti. Musím se připravit na situaci, kdy ji konečně spatřím. Tak jo. Musím být nenápadný. Budu se zoufale snažit udržet si neutrální výraz a moc se po ní nedívat. A to nepůjde v její přítomnosti zrovna úplně nejsnadněji…
Vidím ke mně přibíhat svého bělošského kamaráda, Rudu Moraveckého. Jako obvykle se roztomile culí. Je to mladík s vysokou postavou, hnědými vlasy a výrazným obočím. Na sobě má jedovatě zelené tričko (asi chce někoho otrávit, nebo spíše otravovat - pravděpodobně učitele) a kalhoty. Hmm, dnes přišel v sandálech s ponožkami. Za to by mu má máma, která nesnášela tento rádoby "módní prohřešek", jistě hned vynadala.
"Ahoj, kámo!" praví veselým hlasem. "Jak je?!"
Zatlemím se. "Celkem to jde." Vlastně ani nelžu. Je opravdu nádherné, avšak zároveň strašlivé milovat Dominiku Novákovou.
Zamíříme ke třídě. S hlubokým nádechem vstoupím do místnosti. Mé oči ihned zabloudí k lavici, kde sedí Domča. Nechybí a já si oddechnu, protože ji přeci jenom dneska uvidím… vlastně ji vidím už teď… Baví se s kamarádkami pár kroků ode mě. A co mě rozruší ještě víc je fakt, že po nás holky pokukují… Vlastně přesněji po mně.
"Ale vždyť všichni cikáni jsou stejní…" zaslechnu tlumeně Dominiku, jak zrovna něco potichu vypráví další dívce. Ach, ten její jemný hlas!
"Slyšel jsi to?" zeptá se mě Ruda a konejšivě mi poklepe na rameno. Vypadá dost rozzuřeně. Ani se mu nedivím.
Pokývám, jako že ano. Náhle v sobě ucítím vztek. Holka, která mě ani pořádně nezná, mě přece nemůže hodnotit! Jaká "logika", já nejsem stejný jako všichni cikáni světa a zároveň nemůžu být sám sebou! Než si to stačím rozmyslet, shodím na zem vedle své lavice tašku. Dojdu k Dominice a Ruda mne následuje. Nestačím cokoli říct, předběhne mě Ruda: "Nemyslíš, Dominiko… nebo spíš, nepřijde ti poněkud povrchní hodnotit všechny příslušníky nějaké skupiny jako stejné? Znáš všechny? Můžeš je pak posuzovat? Ne!" Jeho hlas zní klidně, ale klidně jako nebe před bouří. Je to věrný kamarád. Mám ho opravdu rád.
"Eehm, já… nevím… Sakra. Nemyslela jsem to tak…" vykoktá a vykulí oči, z čehož se mi trochu roztřesou kolena.
Kamarádky kolem ní si nás s lehkým znechucením měří.
"Já vím, ale je přece nesmysl, abych byl stejný jako všichni Romové," začnu zvýšeným hlasem vysvětlovat. "To by pak museli být stejní i všichni běloši. A dokážeš si tohle představit? Každý by byl stejně vysoký, měl stejnou postavu, vlasy a oči, stejné záliby, stejné chování, stejné přání, sny, stejný způsob myšlení, stejnou povahu, měli by rádi a nesnášeli by stejné věci… A je toho ještě přece tolik, co jsem nevyjmenoval."
K mému překvapení si Dominika odkašle a… řekne mi: "Asi máš pravdu." Sladce se usměje. "Ale já jsem svá slova myslela spíše tak, jako že všichni Romové mají stejnou povahu a určité typy, rysy v chování…"
"No… Každý má právo na svůj názor, takže asi tak," odseknu trochu nepříjemně. "Můžeš si klidně myslet, jak jsme všichni stejní v -" raději zmlkám, protože jsem její poslední větu úplně nepochopil.
Naštěstí zazvoní zrovna v pravou chvíli.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 black-anchor black-anchor | E-mail | Web | 11. října 2015 v 8:59 | Reagovat

Moc dobré téma na povídku, líbí se mi, hned jdu číst dál :). Jen bych ti trochu vytkla to mixování jazykových úrovní -  poetický výraz "mechově zelené oči" se mi s jazykem puberťáka trošku tříská. Ale jinak super :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama