Povídka č. 1: Mám tě rád, ale jsem Rom (2)

11. září 2015 v 22:10 | Mirimë (Karolína Kahounová) |  Další
Omlouvám se za rozdělení na 2 části. Bohužel, dovolený počet znaků na jeden článek je maximálně 4000...

Naštěstí zazvoní zrovna v pravou chvíli. Raději se rychle odklidím na své místo. Lituji toho, co jsem udělal. Tak moc. To jsem se zase před Domčou vyznamenal! Teď rozhodně před ní nebudu vypadat jako nějaký intelektuál…

Celé jsem to pokazil, jak nejvíc jsem mohl. Nesnáším na sobě, že občas ve vzteku jednám dřív, než myslím. Neměl jsem na ni tak vyjet…
Po vyučování kráčím s Rudou směrem ke školní jídelně. Za sebou uslyším Dominičin hlas, něco říkající své kamarádce. Nevnímám její slova, ale pouze líbeznou melodii tónu. Náhle se z mých kolenou stanou měkká želé. Mám pocit, že nedokážu, prostě nedokážu jít dál, když vím, jak blízko je ONA. Ruda si mě během cesty dobírá - povídá něco o tom, že Domča mi přijde dokonalá a podobné nesmysly. Znám ho příliš dobře, nic ohledně mě a jí nepoznal. Je to jenom náhoda. Hravě levým ramenem šťouchnu do toho jeho a s malinko křečovitým smíchem mu zkroutím ruce za zády. On však vysmekne svou pravačku, která následně dopadne na mých zádech. Nadskočím, trochu to bolí. Svoji nohu přirazí k mé, přičemž si uvolní i druhou ruku.
Celý rozesmátý mi poví: "Nemáš na mě!" A sprostě zanadává. "No tak jsi vyhrál."
Raději řeč převedu na jiné téma, aby neměl čas říct ještě něco o Dominice: "Pojďme rychleji. Už mám hlad. Co vlastně bude k obědu? Nevíš, Rudo?"
Zaberu židli u jídelního stolu. Vedle mě jsou usazeni mí přátelé včetně Rudy. Pustím se do kaše a kuřete. Labužnicky zamlaskám, když se přede mnou objeví Dominika jako blesk z čistého nebe. Chvíli si myslím, že mne snad klame zrak!
"Všechna ostatní místa už jsou obsazená," zamrká očima namalovanými řasenkou a na vysvětlenou dodá: "Tak děvčata, musíme jít sem, kde je volno." Vymění si pohled se svými třemi kamarádkami. "Jdi před něj," pošeptá jedné, které však ihned zakroutí hlavou a "nenápadně" po mně hodní pohledem.
"Jdi před Juliána ty, když tak stojíš sedět u Rudy a u něj," oponuje.
"Tak dobře," protočí oči v sloup Domča a sesune se přede mě. Dvě kamarádky jdou na místa podél její pravice. A já se málem udusím kuřetem! Ani si to pořádně neuvědomuji, ale narovnám se jako voják na pozoru.
No jo, dnes mám dojem, že se moc nenajím… Trhavě se nadechnu a rychle se zadívám na jídlo. Cítím, jak mi ohryzek poskočil nahoru a zase dolů. Najednou nemám hlad, protože mi mravenčí v žaludku a v ústech pocítím pachuť nervozity. Nedokážu se pořádně soustředit na nic jiného než Dominiku. Vnímám ji s takovou drtivou, až bolestivou silou. Jako kdyby se mi do žil rozlil tíživý pocit beztíže
A pak to konečně udělám. Zeptám se jí, proč vlastně přestoupila. Prý se přestěhovali. Když tohle říká, sleduje mě podezíravým pohledem a mě z toho bodne u srdce… Připomenu si, že se už ve svých citech i myšlenkách chovám jak nějaká vymetená holka. Přijdu si opravdu trapný.
Raději půjdu za Rudou - ten už je na odchodu.
Ani na ni nepohlédnu, a co nejrychleji to jde, vstanu. Hbitě si to zamířím k místu, kde se odevzdává jídlo a talíře. Sklopím hlavu a bojuji s nutkáním si ji znovu prohlédnout. Mám pocit, jako kdyby všechno, co jsem kdy udělal, směřovalo k cíli - zamilovat se do Dominiky Novákové. Celkem ironie, když je vlastně až děsivě nesprávné k ní něco podobného cítit. V tu chvíli nepochybuji, že láska je jeden z nejhlubších, nejpodmanivějších a nejintenzivnějších citů, co je člověk kdy schopen poznat. Sám ten nekonečně velký pocit někdy mám, jako kdyby všude uvnitř mě byla láska, a byl jsem jí naplněn až v každé buňce mého těla. V tu chvíli myslím, že nic nemůže být horší, ani lepší. Všechno má svůj řád, vše nějak skončí a my to možná ani neovlivníme, i když tu možnost máme. Vždycky máme schopnosti ovlivnit nějakým způsobem to, na čem nám záleží. Přesto ji najednou stále nemám dost (myslím Dominiky, ne lásky) - přestože ji běžně vidím pětkrát týdně. Musela být ve mně zakořeněná vždycky a věčně, jinak to snad ani není možné. A teď vidím, jak se všechno změnilo. Že jsem se díky něčemu, co připomíná okouzlení, stal trochu jiným člověkem, jiným Juliánem Žigou. Je to se mnou hodně špatné? Kdy to skončí? Každá láska je nekonečná jako vesmír, zůstane uvnitř nás navěky. Avšak logicky přece i za vesmírem musí něco být…
Když přijdu zpátky do naší třídy, vím, že se něco musí stát. Dneska. Vytlačím podivný pocit z hlavy, hned jak se objeví. Budu tu ještě čekat, protože mám vyzvednout svoji sestru z kroužku malování, který ale končí až 15:00. Teď hodiny ukazují pouze 14:11. Ruda už musí jít domů, a tak zůstávám ve třídě sám. Jenom sedím na svém místě a prázdně hledím kolem sebe. Přitom, jak můžete určitě dobře uhodnout, myslím na Dominiku Novákovou. Vím, že se divně usmívám. Ještě, že mě nikdo nevidí!! Vtom mi zazvoní mobil. Podívám se na displej a uvidím jméno: Rudík z Moravy. Jednou se sám takhle z legrace přejmenoval. Co ale chce…? Vždyť z naší třídy odešel sotva před dvěma minutami!
Ani nevím proč, začnu se cítit trochu divně, ale ignoruji své pocity. Zvednu telefon. Ozve se hlas: "Jsi to ty, že jo, Juliáne?" řekne jako o překot. Zatvářím se zaraženě. Zní totiž napjatě, rozrušeně a zadýchaně zároveň. Také zaslechnu lehký náznak strachu. Skoro jako by se ho můj kamarád snažil zakrýt za ledovou clonu bez emocí…?
"Co je?!" vyhrknu. Nejspíš se něco děje…
"Jsi ve škole, měl bys to vědět. Já prostě nevím, chtěl jsem se s tebou prostě domluvit! Ale nejdřív ti to vysvětlím. Tak jsem prostě šel kolem toho velkýho stromu kousek před školou, víš, no, jakýho, a já jsem si pak něčeho všiml, kámo…" rychle pokračuje. Sprostě si uleví.
"Už přejdi k věci! Co se teda stalo!" Občas se nevyplatí být příliš výřečný, jako Ruda. Musím si přiznat, že mám opravdu strach… V krku se mi udělá velký chuchvalec, tak si krátce odkašlu.
"No prostě…" slyším, jak do mobilu popadne dech. "Jde o to - Dominika Nováková!" vyhrkne konečně.
"Co je s ní?!" zakňourám přiškrceně. Na konci věty mi hlas rozrušením nepřirozeně vylétne nahoru. Vytřeštím oči, nemůžu si pomoct.
"No, já nevím - ehm. Nebyl jsem u toho pořád, ale tak tedy stručně…"
Žádné stručně. Už pádím ze třídy, respektive ze školy pryč. Nejdřív si venku nevšimnu ničeho divného, všechno se zdá jako předtím. Pak však po své pravé ruce, asi dvacet kroků ode mne, spatřím Rudu. Mává na mne, úplně rudý v obličeji, čímž činí čest svému jménu. Klusá ke mně.
Položí mi ruku na pravé rameno a mně poskočí srdce… "Dominiku chce někdo okrást…" vychrlí ze sebe.
Konečně sleduji pohled jeho očí. Uvidím, jak pod velkým stromem stojí Domča. První, co si na ní všimnu, je její odhodlaný výraz a pevně stisknuté rty. V pravačce pevně svírá peněženku, přičemž se jí v levé ruce pohupuje rozepnutá školní taška. Upírá oči na malého otrhaného muže středního věku, který před ní stojí a snaží se dívce věci vzít. Je oblečen v oblečení starém přibližně z roku nula. Přistoupí k ní a chytne její peněženku. Dominika ji však stále pevně drží, avšak muž jí levačkou pevně sevře prsty a začne jimi kroutit, aby peněženka vypadla. Domča zaječí, vrazí mu facku a uklouzne. Dopadne na zem, ale peněženku stále pevně svírá v rukou…
"Rudo, proč-proč jsi nezavolal polici?? Nebo… alespoň něco nepodnikl?" vykoktám rychle a zmateně směrem ke svému dobrému kamarádovi. "Co se stalo, když jsem tu nebyl? Zkráceně," dodám zadýchaně.
"Věděl jsem, že jsi ve škole blízko a - jsi můj kamarád. Ne-nevěděl jsem přesně, co dělat. Viděl jsem z povzdálí, že ten neznámý chlap přišel zezadu k Dominice, nějak jí otevřel tašku a pokusil se jí z ní vyndat peněženku… Nakonec ji začal honit, ale peněženku se mu nepodařilo ukořistit. Šel jsem blíž. Jo a pak…"
Okem zhodnotím situaci. K Domče se pořád sklání neznámý muž a oplzle se chechtá. Popadne Domču za její zacuchané vlasy a ještě víc se nad ní nakloní. "Dej mi tu peněženku!" zaječí na ni.
Dívka se stále urputně snaží bránit své věci a kopnout zloděje. Ona je tak statečná! "Pomóc!" vyjekne. Sevře se mi srdce, když i z té dálky spatřím, jak se jí po tváři kutálejí dvě velké slzy…
"Ale jsi taková pěkná holčička," zašišlá bezdomovec těsně nad její hlavou (málem se jí dotýká!) a zvráceně se zasměje. Málem se na místě pozvracím.
Už si nic nerozmýšlím. A prostě se na něj vrhnu. Skočím mu okolo pasu. Vahou těla ho strhnu pryč. Doufám, že moment překvapení bude stát na mé straně… Peněženka, kterou drželi oba, Domča i ten zloděj, dopadne na zem kousek od dívky. Teď však nemám čas si všímat něčeho takového. Bezdomovec se mě pokusí kopnout do žaludku, ale já se obratně vyhnu ráně. Mrštně obkroužím kolem něj. Nejradši bych toho chlapa zmlátil do bezvědomí za to, jak hnusně se k Dominice choval!! Najednou se ve mně zvedne hrozný, šílený vztek - tohle si k ní nikdo dovolovat nebude! Než se stačí vzpamatovat, zezadu mu vrazím pěst do hlavy. On vyjekne sprosté slovo. Ztratí rovnováhu a já si pomyslím: "To je moje šance!" Hbitě mu podkopnu nohy v odraných džínách. Spadne hlavou dolů. Adrenalin se mi plaví krví, ale zároveň se strašně bojím… Uslyším ohavný zvuk křupnutí. Dojde mi, že jsem mu zlomil nos!
Ihned se vrhnu k Dominice. Funím při tom námahu jako pes. Pořád leží na zemi. Vyjeveně na mě hledí, a i když se tváří vyděšeně, je krásná. Pevně tiskne peněženku k hrudi, jako kdyby ji jenom tak mohla chránit. "Dě-děkuju, Juliáne," vydechne slabým hlasem přátelsky a trochu rozpačitě. Pokusí se o úsměv, ale jde o chabý pokus.
Obratně pokleknu vedle ní a chci jí pomoci na nohy. Dominika se pokusí peněženku zastrčit do své tašky, ale tak se jí chvějí ruce, že se jí to nepodaří. Povzdechne si. Chvíli váhám… Ale pak to udělám… Položím ruce na její dlaně. Přitom se mi úplně zachvějí nervová zakončení v prstech. Je to, jako kdyby mezi námi proběhl proud - tak moc její dotyk cítím intenzivně. Váhavě jí vyjmu peněženku z rukou a raději se zadívám na tašku, jelikož mě celá její přítomnost děsně znervózňuje a rozrušuje. Rychle do ní peněženku zandám a zapnu ji… Já budu chránit Dominiku za každou cenu. Všechno ostatní je mi už jedno… Hlavně ona musí být v pořádku! Trochu se k ní přitisknu. Stydím se, ale připomenu si, že to dělám pro ni - aby se cítila lépe, v bezpečí.
Bezdomovec se už postavil na nohy. Ze zdeformovaného nosu se mu řine krev, která lepí havraní neučesané vlasy. Skapává dolů na barevné podzimní listí. Najednou začne muž utíkat někam pryč mezi domy. Přitom se ještě otočí k Domče a zavolá na ni vulgární slovo. Už od něj konečně máme pokoj, jak překvapivé!
Obrátím se s úsměvem na tváři k dívce. Půvabně, uvolněně se jí zvednou koutky úst. "Ještě jednou moc děkuji… Vám oběma, kluci!" Krátce stočí pohled k Rudovi, který svírá v ruce mobil, ale pak se váhavě zastaví na mně. Cítím se opravdu hodně ustaraně, což ona se svou schopností vciťovat se do pocitů ostatních pozná. "Joo… už je to… lepší, ale byl to docela šok… Cítím se líp," ujistí mne. "Vstaneme?"
"Ano. Dominiko?" oslovím ji asi poprvé v životě. Jsem strašně rád za to, jak jí je. Opravdu mi na ní záleží.
Trochu nejistě k nám poklekne Ruda. Odhrne si krátké vlasy z očí a upřeně na nás pohlédne. "Ještě, že to takhle dopadlo!" zkonstatuje. "Kdo by byl řekl, že se stane něco podobného. Už jsem zavolal policii." ***
Ležím v posteli a přemýšlím nad tímto zvláštním, náročným dnem. Je sice teprve okolo devíti hodin, ale dnes si opravdu potřebuji odpočinout.
Policie přijela dříve, než jsem předpokládal. Vyslechli, co se přesně stalo. Následovně jsme jim museli popsat nebezpečného muže, a kam zamířil. Začali s jeho pronásledováním, které netrvalo dlouho.Když jsme se loučili, Domča se neopomněla zmínit, že brzy jí bude osmnáct. Prý uspořádá oslavu narozenin. Chtěla snad naznačit, že nás pozve…? Ne, nesmím si dělat marné naděje - i když by to bylo moc hezké…
V tu chvíli pípne sms na mém mobilu. Otevřu jej. Psalo mi jakési neznámé číslo! "Ahoj Juliane, tady Dominika," čtu ohromeně s otevřenou pusou. "Snad se mas dobre :). Jenom jsem chtela, abys vedel, ze tu oslavu nakonec budu mit uz zitra od sedmi večer. Byla jsem dneska nejaka zmatena (:DD), takze jsem vas na ni zapomněla pozvat a rict, ze je vlastne uz zitra v utery. Pozvu i Rudu a byla bych rada, kdybyste prisli, pokud uz nemate nic jinyho. :)) Nemusite s sebou nosit zadny darky, zachrana byla opravdu velky daresek :D. Domi :** Chvíli trvá, než všechno vydýchám. Už dlouho mi nikdo nenapsal tak dlouhou esemes. Dominika. Mě. Opravdu. Chce. Mít. Na. Své. Oslavě!! Ale proč za své jméno napsala smajlík se dvěma pusinkami? Že by tušila něco o mých citech a věděla, že mě tohle gesto potěší?
Příští večer se pečlivě psychicky připravuji na velkou událost. V hlavě si přehrávám, jak Dominice popřeji k jejím osmnáctinám. Narozeniny slaví čtvrtého října. Ve škole mi dnes řekla svoji adresu a popsala, jak mám její dům najít. Samozřejmě, že jsem neposlouchal její doporučení a pořídil dívce dáreček. Doufám, že se jí bude líbit.
Dominika žije v béžově omítnutém, na první pohled příjemném a útulném domku. Zuji si boty a položím je vedle ostatních na podlahu. Vidím, že stačilo dorazit jen několik přejících - já jsem sem přece jenom přišel s předstihem.
Málem se zachvěji, když ji uvidím před sebou stát. Má na sobě bílé koktejlky zajímavého střihu. Moc jí to sluší. Uvidím zlaté kadeře, a způsob, jak se vlní kolem jejího obličeje, a dostanu obrovskou chuť je pročísnout… Představím si, co by se stalo, kdybych to udělal. Fiasko. Naprosté fiasko. Je tak nádherná a nevinná a mladá v těch šatech. Z nalíčeného obličeje jí svítí smaragdové oči, kterými ke mně vzhlíží. Vše, na co myslím, je, že by stačilo natáhnout ruku a už bych se jí mohl dotknout a -
"Ahoj," vypravím ze sebe konzervovaně.
"Čau," při vyřčení toho slova zakroutí svými lesklými, rty, kterými mi nevědomky způsobuje pokušení ji políbit. "Následuj mě, už tu čekají další hosté…"
Než dojde k předávání dárků, čeká nás občerstvení a samozřejmě hra na schovávanou. Celý dům je ozdoben barevnými balónky. Když piká Dominika, pokaždé mě najde jako prvního. V tu dobu přijde i Ruda. Dělá si legraci, že nechávám dámu vyhrát. Přidají se k němu i ostatní hosté a Dominiky kamarádi, takže jsem v rozpacích. Dominika nakonec pohotově navrhne, že nás čeká dort, a ostatní pro samou radost z nového jídla nemají čas na mě dál dorážet. Poté přijde čas předávání dárečků. Všichni přede mnou jí věnují samé maličkosti.
Z kapsy u kalhot vytáhnu minimalisticky řešený stříbrný řetízek s D jako přívěskem. "Hodně štěstí zdraví k osmnáctinám," šeptám, "ať jsi šťastná, líbí se ti na nové škole, máš dobré známky a kamarády a ať je všechno tak, jak chceš." Předám jí dárek.
"Jé," rozkošně vypoulí oči. "Je moc hezký." Už vážněji zvedne oči. "Jenom jsem ti chtěla něco říct…" Pokradmu se rozhlédne, ale já jsem poslední přející (dal jsem si opravdu na čas). Ostatní se baví spolu a Ruda zřejmě zase vykládá nějaký vtip. Nikdo si nás nevšímá. "Omlouvám se, co jsem o tobě říkala a myslela si jenom proto, že jsi Rom. Je mi líto, jak jsem tě posuzovala předem a pomlouvala. Nakonec se ukázalo, že opravdu nejsi jako moje domněnky. Všichni Romové rozhodně nejsou stejní! Vždyť to ani nejde. Měl jsi pravdu v tom, co jsi včera ve škole říkal. Vážně se omlouvám a ještě víc, pokud tě to mrzelo… Poslední dobou mi to všechno došlo… A je upřímně pro mě docela těžké tohle říkat… A napadlo mě, jestli bys jako omluvu třeba nebral tohle." Sáhne dozadu za sebe na stůl a já uvidím dvě malé kartičky. Zahledím se podrobněji a… rozpoznám v nich dva lístky do kina!!
I přes všechen makeup jí zčervenají tvářičky, jako když umělec najednou rozlije karmínově rudou temperu. "Nešel bys se mnou za omluvu do kina?"
"Jo, a moc rád!" vypísknu, než si všechno stačím rozmyslet.
:)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Resa Resa | 30. září 2015 v 19:28 | Reagovat

Ahoj, je to hezká povídka.

2 karolina-kahounova karolina-kahounova | 1. října 2015 v 9:58 | Reagovat

[1]: Děkuji ti moc :D

3 black-anchor black-anchor | E-mail | Web | 11. října 2015 v 9:19 | Reagovat

I druhá část se mi líbí, velmi čtivě napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama