Povídka č. 4: Žáci, třeste se! (1)

27. dubna 2016 v 19:20 | Mirimë (Karolína Kahounová) |  Další
Vítám vás u nového příspěvku ♥.

Tak jsem si dnes prohlížela svůj přeplněný účet na disku C, když jsem narazila na jednu zapomenutou povídku do soutěže. Nechápu, jak se mi mohla vykouřit z hlavy - navíc se tu měla objevit v pořadí jako první nebo druhá! (Odesílala jsem ji v březnu loňského roku, tedy určitě před Ztracenými vzpomínkami a Doteky lásky...)

Zadání neznámé soutěže (ne, opravdu si nepamatuji, o jakou tehdy šlo soutěž xD) byla Kniha v hlavní roli. S Žáky, třeste se! jsem neuspěla - a zajímá mne, jestli se tato skutečnost projeví na anketě... Zda bude znát nějaký obecný rozdíl v hlasování mezi povídkami, s nimiž jsem uspěla (zatím všechny na blogu) a touto. :)
Před tím asi rokem jsem text musela dost zkrátit, aby se vešel do maximálního počtu stránek - ale vám přináším verzi původní...

Užijte si počteníčko xD,
Kája



Žáci, třeste se!

Děti v primě na osmiletém gymnáziu spolu opravdu moc dobře nevycházely. Šlo o třídu, ve které vypadalo, že téměř každý dostane vyznamenání, a přesto si na ni učitelé velmi stěžovali. Tvrdili, že holky jsou nevychované, pomlouvají se a kluci zase dělají hluk při hodině. Nedocházelo jim, že samozřejmě všichni takoví nejsou, ale ve skutečnosti alespoň polovina žáků odpovídalo jejich názoru.

Asi dvanáctiletá dívka kráčela po cestě k vysoké, světle vymalované škole. Blížilo se jaro, začínaly kvést sněženky a sníh pomalu roztával… Její kozačky zanechávaly v zašedlé břečce stopy, které odhalovaly chodník.

Odhrnula si kaštanově hnědé vlasy z obličeje, kam jí dopadaly. Povzdychla si. Přemýšlela nad nepříliš dobrými vztahy v její třídě. Samozřejmě, že si v ní našla pár kamarádek, ale našlo se docela dost věcí, které jí vadily. Pro začátek - už na novou školu chodila asi půlrok, a pořád ostatní neznala. Nedozvěděla se skoro nic o sourozencích svých spolužáků, jaké jsou jejich koníčky, oblíbená barva nebo případně kdo se jim líbí. Tušila, že většina ostatních to má podobně. Měla pocit, že by se měla lépe s dětmi poznat.

Jelikož byla holka, znala spíš vztahy mezi dívkami. Dost z nich si dělalo podrazy navzájem, pomlouvaly se na Facebooku nebo si z ostatních tropily hloupé srandy. Už mockrát zažila, že pokud nějaké děvče zjistilo, že se jiné zalíbil někdo ze třídy, schválně jí před jejím vyvoleným začalo ztrapňovat! Děkovala, že ona nebyla mezi těmito holkami…

Nejméně osm kluků ze třídy si pořád dokola dělalo sprosté vtípky, vůbec neposlouchalo učitele a pralo se. Samozřejmě, že by jí nevadilo, kdyby vyváděli "klukoviny" jen občas, ale když zlobili pořád, přišlo jí to už trochu jako moc.

Otevřela velké školní dveře, vyšplhala schody a zamířila do své kmenové třídy. Všichni už tu byli a překřikovali se navzájem. Stálo jí dost sebeovládání, aby si kvůli tomu hluku nezakryla uši…

Sedla si na své místo vedle holky, které její hnědé vlasy zakončovaly plavé konečky. Na sobě měla plísňované džíny a hezkou, bílou košili. Jako obvykle seděla přísně narovnaná. Ruce měla vzorně položené na stůl. Kamarádky se ani nestihly pozdravit, když všeobecný zmatek protrhlo zvonění označující začátek první hodiny. Přesto stále většina 1. A pobíhala po třídě, křičela na sebe a prostě to ignorovala.

"Ach né, Lauro, teď máme češtinu," zakňourala tichým tenkým hláskem a přes obroučky brýlí pohlédla na nově příchozí.

Ta udělala kyselý obličej. "Lenko, já vím… Doufám, že na nás nebude Květoslavová zase ječet jako minule."

Do místnosti vstoupila postarší dáma robustnější postavy. V jejích vlasech prosvítaly bílé pramínky, které připomínaly tající jarní sníh na tmavohnědé půdě. Ale co bylo na ženině vzhledu nejzvláštnější a nejpoutavější… byly její oči. Měly neskutečně světle hnědou, téměř jantarovou barvu připomínající karamel.

Než začalo vyučování, paní Květoslavová musela žáky několikrát za sebou okřiknout. Vyhrožovala, že pokud zase bude někdo "zlobit", zadá pravopisné cvičení, ze kterého dostanou pětky. A je jedno, jestli za hluk někteří ani nemohou…

Laura vše tiše, znuděně pozorovala. Podobně začínala snad každá hodina!!

Květoslávková se najednou odmlčela. Všichni si přestali povídat. Jen tam stála vepředu u černé tabule a sledovala třídu. Upíraly se na ni oči snad všech žáků v napětí, co je čeká…

"Tak," promluvila důrazně.

S jejími slovy celou místnost pohltila jakási atmosféra, která si podmanila snad všechny žáky. Proto dávali pozor i ti, kteří při hodinách opravdu vyrušovali. Zpoza svého těla vytáhla jakousi menší, hnědou, z části zaprášenou knížku. Vypadala velmi starodávně a Laura si povšimla, že má zažloutlé stránky. Kousla se do rtu. Avšak co to má znamenat? Proč sem Květoslávková tahá něco podobného?!

"Vím, jaké jsou obecně vztahy ve vaší třídě 1. A. Do této školy chodíte už nějaký ten měsíc a přesto jste se se svými spolužáky nestačili dostatečně sblížit. A to je důležité pro to, abyste se sebou navzájem vycházeli celých osm let." Odmlčela se a nikdo se neopovážil narušit takřka posvátné ticho, které zavládlo. Ani ti nejupovídanější. Pár jen chápavě přikyvovalo. Věděli, co paní učitelka češtiny má přesně na mysli… "Mluvila jsem o tomhle všem s vaší třídní," pokračovala a zamrkala. "Panuje tady strašně nepřátelská atmosféra. Zkrátka zkráceně: Myslím, že jsou tu tak špatné vztahy částečně… no, možná hlavně kvůli tomu, že se neznáte dobře navzájem. Říkala jsem si, že v případě, kdybyste o sobě něco znali, třeba i nějaké stinné stránky, jistě by vám to jako celé třídě pomohlo.

A proto jsem přinesla tuto knížku." Poklepala na ni prstem a trochu ji nadzvedla, aby na ni viděli všichni.

Přešla k první lavici u okna a jednomu žákovi ji podala. Šlo o na jeho věk velmi malého chlapce, který vypadal spíše o několik let mladší. Zato se velmi dobře učil a navíc ve třídě nerozpoutával žádné konflikty. Knihu uchopil do svých drobných ruček. Paní Květoslávková k němu tiše něco pověděla. Laura jí odezírala ze rtů a pochopila, že Adamovi radí něco v tom smyslu, ať otevře na první stránce a začne číst. Uposlechl ji, a zatímco se učitelka rozhlížela po třídě, jeho oči zabloudily k textu.

Najednou je vykulil. Třídou proběhlo šumění. Laura se opravdu lekla. Co v knize asi stálo, že ho to tak vystrašilo?!

Někteří spolužáci vstávali, aby na Adama mohli vidět, včetně zvědavé hnědovlásky. Viděla, že Adamovi zčervenal obličej a přišlo jí, jako by se něčeho lekl. "Já… to musím číst," jeho zastřené mumlání se i přes rozrušené hlasy ostatních rozlehl třídou. Bylo to, jako by mluvil za oponou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 2. května 2016 v 17:53 | Reagovat

Omlouvám se, až teď jsem si všimla, že u první části chyběla anketa - ale už jsem ji sem vložila :)...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama