Povídka č. 4: Žáci, třeste se! (2)

27. dubna 2016 v 19:21 | Mirimë (Karolína Kahounová) |  Další
Omlouvám se za rozdělení na 2 části. Bohužel, dovolený počet znaků na jeden článek je maximálně 4000...

Vypadal skoro jako očarovaný. Vytřeštěné oči upíral na písmena. Lauře v hrudi bušilo srdce tak hlasitě, až si myslela, že jeho tlukot musí slyšet alespoň Lenka. Přišlo jí… jako kdyby… ach, jako kdyby se Adam snažil bojovat sám se sebou! Tvářil se tak. Poznala, a ani nevěděla přesně jak, jeho pocity - zmatení, nechuť, pocit ohrožení, strach, naštvanost…!!

"Adame, co ti je?!" vyjela na něj jeho sousedka starostlivě a položila mu dlaň na rameno. Přitom pokukovala po Květoslávkové, na níž Laura v tom shonu úplně zapomněla! Ta se tvářila velice vyrovnaně. Panebože, co probůh Adamovi provedla?! Co se jen stane…?

Adam se najednou prudce ohradil proti ruce své kamarádky a setřásl jí. Lauře bylo jasné, že ho ovládla ta stránka, proti které ještě před pár sekundami bojoval. Roztřásly se jí nohy tak, že si musela raději sednout.

Naprosto plynulým pohybem nadzvedl Adam starobylou knihu a…



...hodně nahlas přečetl: "Všichni si myslí, že mám výborné známky díky své paměti, chytrosti a píli. Tak to ale není. Skoro na každý test si dělám pečlivé taháky nebo opisuji. Jsem v tom tak dobrý, že si toho ještě nikdo nevšiml, ani mí spolužáci. Ve skutečnosti sám od sebe věci do školy neumím. Ale říkám si, že mi zbyde alespoň hodně, hm, volného… času, ehrm ehmm…" Na konci věty se jeho hlas zachvěl. Svoji část měl dočtenou. Náhle mu kniha vypadla z rukou a Lauře přišlo, jako by měl na krajíčku. Na chvíli složil hlavu do dlaní a pak ji zase zvedl. Moc dobře věděla, co se leskne v jeho očích, když se nechápavě rozhlížel - slzy… Sice se právě dozvěděla, jak její spolužák, o němž by si to nikdy nepomyslela, ustavičně podvádí, ale stejně… Ach, bylo jí ho tak líto!! Musí se cítit hrozně trapně a špatně…

Avšak co to mělo znamenat?? Jak je možné, že Adam, očividně nedobrovolně, přečetl svoje tajemství? A co je ta kniha zač??

Květoslávková nasadila kamenný výraz, ačkoli se po ní děti obracely s prosbou v očích. "Další," pokynula hlavou k Adamově sousedce. Adam jí knihu s odevzdaností přisunul a pak se odvrátil, jako kdyby nechtěl slyšet ani vidět, co se bude dít dál.

"Panebože…" kulila na ni oči Lenka. "Viděla jsi právě to, co já, Lauro, nebo jsem se dočista zbláznila??"

"Myslím, že… že to samé," polkla, protože jí vyschlo v krku.

Radka, Adamova rusovlasá sousedka, chňapla po knize. Po tvářích se jí perlil pot… Za pár sekund už se zdála být ovládnutá, proces trval o něco kratší čas než u jejího kamaráda. Nasadila falešný úsměv a energicky pronesla: "Předváděla jsem se před Adamem a přetvařovala, aby se do mě zamiloval. Když se tak stalo, začala jsem mu dělat naschvály a dávat najevo, že mě nebude nikdy mít. Moc mě to baví. Naštěstí se naše třída ostatním moc nesvěřuje a nezajímá se o ostatní, a tak si toho asi nikdo nevšiml."

Laura zalapala po dechu. Promnula si oči. To snad není pravda! Nežije teď náhodou v nějakém snu?! Tohle přece není v reálném životě vůbec možné!! Neprobudí se v další chvíli?? Ne ne, pokoušela se dotěrné myšlenky vyhnat z hlavy, jako kdyby byly hejnem vos.

Chvíli potom, co Radka domluvila, rozprostřelo se ticho jako pozvolna se snášející opar nad lesem. Pak se žáci 1. A znovu potichu rozpovídali.

"Jestli to budou muset číst všichni, přijdeme za několik minut na řadu i my!" vyjekla Lenka ke kamarádce.

Ta si uvědomila, že má pravdu. Co asi bude muset přečíst? Jak bude celou situaci vnímat?? Co poví doma rodičům o dnešním dni? Má jim lhát nebo jim sdělit pravdu? Ach, dosud nevysvětlených otázek bylo tolik a ještě mnohem víc…

Kniha putovala z ruky do ruky z ruky a Laura vše jen bezradně pozorovala. Hrozně se bála paní Květoslávkové… Ano, chce, aby děti poznaly své neduhy, protože to podle ní prospěje úděsnému kolektivu. Jenže jak očarovala starodávnou knihu? Když si tohle pomyslela, podél páteře jí proběhlo mrazení, jako by ji tam někdo strefil sněhovou koulí. Znamenalo to snad, že Květoslávková ovládá magii? Nebo knížku snad vytvořila?? Ale to je jenom v příbězích a filmech, podobné věci přece neexistují…

A co když opravdu má takové schopnosti?? Třeba se zná s někým velmi mocným, možná, kdyby chtěla, jediným mávnutím ruky by dokázala zničit celé město… Nebo tu knížku někde jen našla a věděla o jejích schopnostech?? Co když je ale zjistila až potom?! Tvářila se přece velmi nevzrušeně, když děti četly… Ach, uvědomila si dívka. Ale na druhou stranu ona umí perfektně ovládat své pocity a emoce zvenku… Musí být alespoň pod tlakem, když se na ni mí spolužáci dívají s takovou nevraživostí, strachem a takovou dávkou negace. A ona přesto má výraz v obličeji jako masku.

Některé "zpovědi" ji opravdu překvapily nebo i zarazily.

Eduard, celkem hezký chlapec s vlasy jak východ slunce, například četl: "Často se před spaním tajně dívám na sprosté filmy. Mám z toho hodně divoké sny, ze kterých se probouzím… A pak se všichni diví, že jsem pořád unavený."

Věčně vyjukaný Franta se svěřil: "O víkendu si půjčím laky na nehty od mé maminky a po jejím vzoru si je překrásně nazdobím! Bohužel si je vždycky před pondělkem musím odlakovat, no…" Když byl u konce se svou řečí, škytavě se rozplakal. Půlka třídy se mu smála.

Anna, která se každý den malovala, byla donucena k tomuto přiznání: "Můj nejhorší zlozvyk je, že… strašně zbožňuju plyšáčky. Medvídky, sloníky… Doma jich mám plnou kupu!! Moc ráda si s nimi hraji a jsem na tom skoro závislá."

Mirka, většinou slušná dívka, také celkem šokovala: "Za celý život jsem chodila už se sedmi kluky. Střídám je jak ponožky. Je mi skoro dvanáct. No nevím, jak to se mnou bude vypadat třeba ve dvaceti… Nebo to spíš ani radši nechci vědět." No, Laura věděla, že už stihla chodit s jedním ze třídy - Gabrielem… Ale o zbylých šesti nikdy nezaslechla. Poté se Mirka ptala, jestli může jít na záchod, ale Květoslávková jí nakázala, že pár minut do konce to ještě musí vydržet. (Do konce čeho. Hodiny, nebo veřejných přiznání?!) Laura se spolužačce ani nedivila, taky chtěla co nejdřív vypadnout - problém spočíval v tom, že by se jí to nejspíš stejně nepovedlo… Květoslávková každopádně vskutku chtěla, aby všichni slyšeli všechno.

Lauru upoutal projev Mariána: "Nikdo to o mně neví, ale mám neskutečně složitou povahu. Nejsem rozhodně takový, jak se asi jevím všem. Většina z mého jednání je podmíněna komplikovanými, spletitými myšlenkovými i citovými pochody, které nebudu vysvětlovat, protože si myslím, že by mě rozhodně nikdo nepochopil. Proto, když něco řeknu nebo udělám, co se vám nebude úplně zdát, nemyslete si prosím hned o mně tohle nebo tohle. Pravda je většinou totiž úplně jinde… A je to ve skutečnosti mnohem těžší na chápání, než jsem právě vysvětlil - řekl jsem to v hodně velké zkratce." Když se nad tím Laura zamyslela, opravdu jí někdy tento kluk připadal takový…

Něco ale čekala. Třeba nezbedného Gabriela: "Při hodinách si často s něčím hraju, bavím se tiše s kámošema, čmárám a kreslím, čtu si knížky na mobilu nebo poslouchám písničky." Zkrátka, žádný nový objev Ameriky… I když spíš žádný nový objev 1. A.

No a pak… Pak to přišlo. Kniha se dostala k lavici Laury a Lenky. Seděly v druhé lavici u dveří, a proto mohly vidět do obličejů téměř všech ze třídy a dobře je pozorovat, když četli.

Dívky si vyměnily vyjevené pohledy.

Laura se zhluboka nadechla, jako kdyby měla právě začít zpívat, a přivřela oči. Chtěla to mít už za sebou! Vzala knihu do rukou. Cítila, jak se na ni upírají pohledy dvaatřiceti žáků…

Otevřela knihu na první straně. V tu chvíli cítila, jak se jí orosil pot, jak jí ledové kapičky stékají po náhle zbledlé tváři… Ruce měla jako v křeči. Zírala na písmena nadepsaná před sebou, ale nedokázala je přečíst. Sama sobě si připadala jako v transu. Přestala vnímat, co se kolem ní děje, byla tu jen tajuplná knížka a ona sama…

V tu chvíli se před ní začala rýsovat slova, ze kterých se skládal souvislý text. Ne… Tak tohle nemůže říct před celou třídou!! Sice věděla, že jde o její slabou stránku a všichni museli číst, ale když šlo o něco tak -

Pocítila, jako kdyby se jí začala zmocňovat jiná síla. Ty to musíš přečíst, musíš, musíš… nabádal jí záludný hlas v její hlavě. Tak už to konečně přečti…

Byla zmatená. Druhý hlas jí okouzloval. Vzpomněla si však, jak se ztrapní… Tohle nemůže udělat.

Najednou však druhá část její mysli začala převládat. Lauřin rozum jakoby ustupoval do pozadí.

Už jen tenounký hlásek v její hlavě ji nabádal, že tohle není její svobodné rozhodnutí…!

Ale pak se nedokázala už soustředit na nic jiného, než na to, že musí číst. "Vždycky se zamiluji do kluka, který mě nechce, a zas nemiluji kluka, který mne chce," klouzala očima po řádkách.

Když dočetla, celým jejím tělem projel třas. Připadalo jí, že asi půl minuty stála za oponou, za níž nemohla zajít, a její tělo ovládal kdosi dočista jiný…

Uvědomila si, že je jí zas úplně normálně. Očarování zmizelo. Snažila se ignorovat, jak na ni všichni zírají jako spadlí z višně…

Květoslávková pravila směrem k ní: "Tvá mysl vzdorovala opravdu dlouho, nejdéle ze spolužáků."

A teď došla řada i na Lauru. Nejdříve zrudla jako rajče, ale pak se svěřila: "Vždycky, když se mi zdá něco ošklivého a vzbudím se, běžím s výkřikem k mamince. Řvu přitom jak na lesy, probudím celý dům. Pak se schoulím rodičům do postele a oni mi musejí vyprávět něco pěkného, než znovu usnu…"

Následovalo ještě několik lidí. Když poslední skončil, Květoslávková se usmála (konečně projevila nějaké emoce!), a začala vysvětlovat: "Nemusíte mít strach. Nejsem žádná čarodějka," při těchto slovech se trochu uchechtla. "Tahle kniha se v našem rodě dědí už po staletí, a my známe její účinky. Nikomu, ani svým rodičům, neříkejte, co se dnes stalo. Zalžu i vašemu třídnímu, že jsem se vám dnes pouze snažila promluvit do duše. Doufám, že vašemu kolektivu pomůže znát špatné, a někdy i lehce bizardní, stránky ostatních. Musíte s tím už něco udělat! A ještě jednou - nikomu se o tomhle nezmiňujte!!" Zdůraznila svá poslední slova.

-

Slova paní Květoslávkové se stala skutečností. Od události s magickou knihou se vztahy ve třídě opravdu vylepšily, až z toho někteří učitelé byli překvapení. Nešlo však jen o knížku. Kniha samozřejmě přispěla k poznání ostatních a zlepšení kolektivu, ale u některých vedla k prvnímu nakopnutí, jak se líp chovat k ostatním.

A Laura? Na knížku nikdy nezapomene… Dosud jde o takové soukromé tajemství, které se spolužáky má.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama