Povídka č. 5: Láska (1)

9. června 2016 v 19:52 | Mirimë (Karolína Kahounová) |  Další
Vítám vás u prvního článku v červnu 2016!

Konec školy se blíží. Rozhodla jsem se vám ho zpříjemnit další povídkou (nebo v tomto případě spíše úvahou) :).
Textem jsem přispívala do květnové Literární kavárny 2015. (Btw... Doufám, že jste se moc nezhrozili nad tímto datem. No jo, musím s vládání příběhů z minulého roku už nějak pohnout... Pak se určitě můžete těšit na vyhodnocení :D.)
Zadání znělo Láska, ale samotnou úvahu jsem zapomněla pojmenovat... A neuspěla jsem.

Určitě si ji přečtěte,
Kája




Sedím tady a nechávám se unášet romantickými tóny hudby jako říčkou něhy a lásky… Cítím se naplněna těžko popsatelným, zvláštním, podmanivým pocitem. Vzpomínám. Vzpomínám na staré časy, které mi připadají nedosažitelné a nedotknutelné… Jsou vzdálenou oblohou tak samozřejmě rozprostírající se nad námi.
Povzdychnu si a ztrácím se v tak těžko uvěřitelných příbězích lásky…

Říká se, že každý člověk si zapamatuje svoji první lásku.
Tu jsem si prožila ve školce, když mi bylo pět. Ano, opravdu slyšíte (nebo spíše vidíte) dobře. Bylo mi pět. Možná teď zrovna vyjeveně kroutíte očima, jako kdybyste nečekaně vyhráli v loterii… nebo si říkáte, že jsem si tuto informaci vymyslela, abych se učinila zajímavější. Pokud právě prožíváte podobné pocity, doporučuji vám se zhluboka, a hlavně klidně nadechnout. Pokračujte dál v mém rozvedeném vysvětlení. Už mnohokrát jsem slyšela názor, že malé děti nemohou zažít ten ohnivý, hluboký pocit zakoukanosti. A myšlenka, že ani neví, co je to láska, se mi zdá velice vzdálená pravdě… Copak nevidí své rodiče? Myslíte si, že si nikdy nevšimly zaláskovaných párů ve městě, milostných písní hrajících z rádií, ani že neznají pohádky, které jsou tohoto těžko popsaného citu, který se vyvinul už někdy v dobách Homo erectus, plné?
Ale to jsem trochu odbočila. Usuzuji, že "problém" spočívá většinou v tom, že lidé právě popsaných názorů začali prožívat své "první lásky" až někdy kolem dvaceti, třiceti, a nevěří, že by to někdo mohl mít jinak. Nebo si už nepamatují, když se jim někdo líbil dříve. Všichni však opravdu nejsou stejní. Nezpochybňuji, že nějaké procento lidí se třeba zamiluje až ve čtyřiceti, nebo taky NIKDY. Ale žádný člověk není středobodem světa, každý to má v tomto ohledu trochu jinak.
Pamatuji si, že ve školce byl podobně starý kluk, který se jmenoval Péťa. Měl takové světlé, trochu až příliš krátké vlasy, a připadal mi docela rozkošný. Ne, že bych ho viděla jako bůhvíjak krásného, ale zase jsem si s ním ráda hrála. Nejhorší bylo, když mu za nějakou rošťárnu vynadávaly učitelky. Vždycky se mi kvůli němu chtělo brečet. (Peskování jiných nezbedů mi tolik nevadilo.) Nebudu vám nalhávat, že si ohledně něj pamatuji každou podrobnost. Je to už přece deset let… Ale prostě vím, že jsem k němu začala chovat nějaké city. Ano, a byla jsem malá, pětiletá holčička, která v té době chtěla být archeoložkou a objevovat nové dinousary se svým Petříčkem!!
Je několik výraznějších vzpomínek, které k tomuto chlapci mám. Pamatuji si, když mu paní učitelka ve školce dala přes zadeček, protože provedl nějakou lumpárnu, a já jsem z toho pak byla smutná.
Víte, jako malá jsem milovala zeleninu a ovoce. Vždycky, když ostatní děti tu svou na "ó" (jak jsme říkali obědu) už nechtěly, brala jsem jim ji talířů a snědla. (samozřejmě nenápadně). Ale mému drahému jsem nikdy nic z talíře nesebrala! Nenašla jsem na tento zločin v sobě odvahu!
Pak vím, jak si jednou čuchal ke svým ponožkám. Tvrdil, že mu strašně smrdí nohy. Řekla jsem si, že je to jistě nesmysl, protože mému milovanému nožky určitě nelibně zapáchat nemohou!! Tušila jsem však uvnitř, že kdyby něco podobného pronesl kdokoli jiný, brala bych jeho slova jinak…
Vždycky jsem se ráda "nenápadně" ochomýtala kolem něj. Avšak jednou jsem si všimla, že si nějaká holka chce s ním hrát na svatbu, a on bude ženich!! Stále si pamatuji, jak jsem přesvědčovala samu sebe, abych si jich moc nevšímala - ale byla jsem příliš rozzuřená… Se zaťatými pěstmi nakráčela k budoucím novomanželům a na nebohou dívku, která se mi právě pokoušela přebrat Péťu, jsem zařvala něco ve smyslu: "Nehraj si s ním! Petr je jenom můj!" A prudce ji odstrčila. (No, byla jsem malá, žárlivá předškolačka.)
O tomto zážitku celé vykulené učitelky povídali mé mámě. Bohužel si nepamatuji, že bych si s Péťou sama JÁ někdy hrála na svatbu - chtěla jsem ale, aby mě miloval, a pak se s ním doopravdy vzít, až budu velká, a představovala jsem si, jaké budeme mít děti… Byly by hlavně po něm! Oba bychom pracovali jako archeologové a našli společně spousty nových vykopávek v České republice. Proslavili bychom se… Všichni by nás obdivovali!
Má máma a taťka si z toho, že ho mám ráda, dělali legrácky. Teď už chápu, proč jim to přišlo tak vtipné. Láska malých dětí se někdy zkrátka hrozně podceňuje.
Roky plynuly a já jsem nastoupila do školy. Raději vám ani neřeknu, kolik se mi celkem za těch pět let zalíbilo spolužáků, protože byste byli velice pohoršeni mou extrémní mladistvou promiskuitou.
Hrozně jsem se rozplakala, když mě jeden z nich před celou třídou označil za tele. Bylo mi strašně líto, že je na mě sprostý někdo, koho mám tak ráda… Připadalo mi v tu chvíli, jako kdyby ze mě on vyrval kus mé samé a jen tak jej bezohledně pohodil před sebe. A já onu část nikdy nezískám zpátky…
Jednou jsem byla hodně šťastná, když další z kluků šel třídou, podíval se na mě, nedával pozor na nohy a zakopl. Kvůli mně!! Připomínal mi rozpláclou deštnou kapku o zem. Prostě, byla jsem asi hodně sobecká (to mi bohužel zůstalo) a antofilní (to mi taky zůstalo. Za to jsem však naopak ráda.).
Nejhorší bylo, že vyjmenovaní hoši se vůbec nikdy nedozvěděli, že se mi zalíbili… No, ale alespoň možná něco tušili.
Pak přišla další má láska. První (a poslední - zatím), která byla nejspíš opravdu opětovaná!! Avšak osud nám nepřál. (A rodiče nejspíš také moc ne.) Nebudeme zacházet do detailů - ale znovu to nedopadlo dobře… Stejně jako všichni ostatní předtím se z mého života vytratil!!
Moje máma říká, že s posledně jmenovaným chlapcem jí mé city připadaly poprvé opravdu vážné. Přesto myslím, že rodiče nikdy nejspíš nepochopili jejich opravdovou hloubku.
Někdy v té době jsem si také říkala, že mé zamilovanosti jsou stále silnější a mocnější. Jako řeka, která se stále rozšiřuje, protože proudí do moře… Nepamatovala jsem si přesně své předchozí lásky, v čemž jsem hledala opravdovou příčinu. Teď, když na vše pohlédnu s odstupem času, však vím, že to spíš bude pravda…
Nikdy jsem se nedokázala ovládnout a do kluka se nezakoukat. Nikdy!! Vždycky jsem se proti lásce snažila bojovat všemožnými způsoby, jako si vymýšlet jeho špatné vlastnosti nebo se mu vyhýbat. Stejně to nepomohlo. Láska je bohužel silnější než já sama…
Pohlédneme na tuto vášeň z vědeckého hlediska: Když se zamilujete, úplně se změní "uskupení" ve vašem mozku. A tělo se zblázní a začne kvůli jedné určité osobě vylučovat látky jako dopamin, adrenalin, noradrenalin, fenolftalein, kortikoidy, oxytocin, amfetamin, endorfin, testosteron, estrogen, kortizol… (Ano, většinu těchto hormonů jsem právě vyjmenovala zpaměti.) Někdo říká, že na lásku mají podíl feromony, tedy osobní pach, který vylučuje každý člověk a je pro něj typický. Můžete se zamilovat do toho, kdo má opačné, nebo velmi rozdílné složení feromonů. Člověk s jinými není váš příbuzný, a to ani hodně vzdáleně, a má úplně odlišnou genetickou informaci. Kdybyste se dali dohromady, existuje velká pravděpodobnost, že vzniknou odolní jedinci. Ženám se jejich z hlediska "přírody" vhodní jedinci najdou snadněji, protože mužům se feromony vylučují z více dostupných "oblastí" (např. podpaží).
Vědecky se dokázalo, že můžete někoho opravdu milovat i desítky let. Láska je velkou záhadou. Nejde tolik prozkoumat a vyvstávají o ní spousty dohadů a otázek. Proč je někdo závislý na zamilovanosti a chce být zamilovaný, kdežto u druhého je do někoho se zakoukat noční můrou? Proč každý prožívá lásku jinak a pocítí ji jen jednou za život, zatímco další rovnou desetkrát a první zkušenost s ní má už jako malé dítě? Jak to, že někdo pociťuje tuto mocnou sílu celý život, kdežto další jen několik týdnů? Z jakého důvodu se láska vyvinula a jakým způsobem?
A navíc nikdo přesně neví, jak tento zvláštní proces probíhá. Nezjistilo se, proč se zamilujete do tamté určité osobnosti a ne třeba do někoho dalšího, přestože vám přijde podobně atraktivní.
Láska je nepochopitelná, strastiplná a tajemná. Jako dvířka, která vedou do neznáma. Je to velkolepá víra, která nás žene do záhuby a někdy do ráje. A nikdy nevíte, jak celý příběh skončí…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama