Povídka č. 6: Povedený školní den (1)

1. července 2016 v 14:01 | Mirimë (Karolína Kahounová) |  Další
Milí čtenáři,

prázdniny jsem se rozhodla přivítat povídkou, která se do dnů plných pohody (alespoň doufám :P) skvěle hodí. (No, i když z jiného úhlu pohledu ne tak docela...)
Přispívala jsem do červnové Literární kavárny 2015, jejíž téma znělo Den. Zde jde o původní, nezkrácenou verzi (jako obvykle se mi líbí více než ta soutěžní, má přehlednější úpravu ve Wordu).

No, příběh jsem se rozhodla pojmout trochu jinou formou než obvykle, a to vtipnou. Inspirovala jsem se ve složce na počítači s názvem Buďme iž! (možná se nyní ťukáte na čelo s otázkou, jaká to je lumpárna :))! Jde o soubor legračních zážitků ze školy, které jsem si zapisovala hlavně v letech prima až sekunda. (Hmmm, bohužel se mi nějaké smazaly, ale co se dá dělat!)
To je jeden z důvodů, proč jsem se děj rozhodla zasadit do sekundy, aneb sedmé třídy na osmiletém gymnáziu.
I když vlastně čerpám ze svých zkušeností, samozřejmě jsou některé věci nadsazené nebo dokonce vymyšlené. Jména spolužáků jsem pak kamuflovala.

Povídka bohužel neuspěla...

...ale i tak doufám, že si užijete počtení jako já si užila psaní!
Mirimë (Karolína Kahounová)

P. S. Koho by jen zajímal název Buďme iž! - samozřejmě se týká jedné srandičky, kterou teď ale nebudu rozvádět :)...
P. P. S. Možná si někteří z vás myslí, jaká na "osmileťácích" musí být nuda - doufám, že vám touto povídkou vyvrátím, že ne tomu vždy tak je xD.


Povedený školní den

Přijdu do třídy a přisednu si ke své sousedce v první lavici. Chodím do sekundy osmiletého Církevního gymnázia - ano, ale dle většiny studentů jde pouze o krycí název. Asi byste neuhodli, kolik si se spolužáky užijeme legrace…

To potvrzuje všeobecný halas ve třídě. Skoro každý se tu směje, vypráví vtipy a dělá srandy. Občas, když kráčím cestou do naší školy, jsem celá natěšená, co se dozvím a jaké blbosti zase uděláme. No, prostě úplné křesťanské zážitky.

"Ahoj, Kamilo," obrátí se na mě dívka, má sousedka, s vlasy blonďatými jako len. Při svých slovech mě probodává průzračnýma pomněnkovýma očima.

"Čau, Klaudie… Jak je?" nadhodím a svalím se na židli. Připevním tašku k držátku u lavice. Nedokážu si pomoci, ale strašně nahlas zahekám - máme to neskutečně těžké!

"Dobře…" Oči jí nezbedně zasvítí. Říkám si už, proč, když tu poklepe na modrý sešit. Nakloní se ke mně a potichu zašeptá: "Mám další zápisky do deníku Studentských válek."

"To je super," poznamenám a otevřu útlou knížku. Listuji a hledám nové příspěvky. Studentské války jsou deník, který píše převážně Klaudie. Obsahuje postřehy ze školy, informace o učitelích gymnázia a další. Pročtu poslední stránku: "RADY PROFESORŮ: Včera, dne 5. 10., ctěná paní profesorka českého jazyka, pí Dubová, napomenula našeho žíznivého spolužáka slovy: "Buchto, nesrkej". Nevím, co tím chtěla říci, ale buchty nemohou přijímat tekutiny - jak je ostatně známo i předškolnímu dítěti. Po jejím proslovu se třídou rozezněl smích, jelikož se paní učitelka přeřekla. (Minulý týden): Paní učitelka Šimková se dnes pořádně vymódila, asi chtěla udělat dojem na své žáky. Svůj odvážný top se rozhodla skombinovat se sukní, jež obnažovala její vysportovaná lýtka. Určitě jako mladá dělala nějaký sport vrcholově… Outfit doplnila o náušnice ze šestého století před naším letopočtem. Vypadala jako starořecká olympijská vítězka." Najdu toho ale mnohem víc.

Rozesměji se na celé kolo. V tu chvíli třídou protrhne zvuk zvonění.

Začíná religionistika, nauka o náboženstvích - dalšími, pravdivějšími slovy "nepotřebný" předmět, který v jiných školách nemají. Dozvěděli jsme se ale při něm mnoho zajímavých informací, třeba i takových intimních… Naštěstí umělecké dílo pana Pořízka, které se vskutku vyznačovalo obrovskou hodnotou a které jednou nakreslil na tabuli, ihned po skončení hodiny smazali slušní cudní žáci. (Aneb ti, kteří zrovna měli povinnou službu… Všichni se na ni těší asi jako chlapci na brannou vojenskou povinnost před padesáti lety.)

Do třídy zanedlouho vstoupí ředitel naší vskutku "církevní" školy, vysoký pán se začínající pleškou. Žáci pobíhající po třídě se bleskurychle dostaví na svá místa a vstanou. Když to také udělám, mé tmavé vlasy za ušima se uvolní a já si je musím zastrkat za uši. Ach jo, neměla jsem si je dnes nechat rozpuštěné! Takhle to dopadá vždycky… Uhladím si žluté šaty a pozoruji ředitele.

Zatím dojde před tabuli. Spráskne ruce a prohlásí: "Kolegové a kolegyně, dnes budeme pokračovat v látce z minulé hodiny, tedy nauce o židovství." Děti si sedají a některé se zasmějí. Je vážně zvláštní, když vám asi o třicet let starší muž říká kolego nebo kolegyně.

A začínáme psát poznámky. (Jako téměř každou religionistickou hodinu.) Někteří vyrušují a pan Pořízek je okřikává. Jednou se dokonce naštve tak, že pár kluků přesadí na volná místa.

Za nás.

Všimnu si, jaksi dopisují na papírcích. Chichotají se a moc nedávají pozor. Učitel toho využije - nepozorován k nim přijde. Jednomu klukovi menšího a dost křehkého vzrůstu vytrhne nějakýlist z ruky. Uvidím opravdu povedený náčrtek příšerky ze seriálu Pokémoni. Pan Pořízek ho pozvedne, zatímco se na něj napjatě upírají oči všech žáků. Pohlédne na Fíka (tak se totiž hoch jmenuje): "Tak, Pikachu," osloví jej, "copak nevíš, že je při hodinách religionistiky zakázané kreslit svůj autoportrét a dopisovat si s dalšími svými pokémonními kamarádíčky?!"

Celá třída vybuchne v smích. Jediný chudák Fík okamžitě celý zrudne jako rak a samým překvapením mu spadne dolní čelist. V jeho očích se odráží vyplašení a stud. Očividně je v rozpacích a neví, co na to říct.

Celý zbytek hodiny však stejně prokváká. Jako žabka.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Další hodinu je čeština s paní profesorkou Dubovou. Nemůžu se soustředit na výuku, protože kluci vzadu pořád dokola opakují infantilním tónem: "Pisingllllllll… Pisingll…" Samozřejmě, že nikdo nenajde odvahu je napomenout.

Dnes jsme měli dostat písemku, kterou jsme psali před několika dny. Naneštěstí Dubová není v moc dobré náladě - prý práce ztratila. Když už si neví rady, bezradně si založí ruce v bok a vážně na celou třídu podotkne: "Nějak jsem to zašmoulila…" (Nedivte se, tohle říká často.)

Jeden kluk, Koníček, dost zřetelně namítne: "Nemám rád šmoulení!" takovým tónem jako Šmoula mrzout.

Zachechtám se, až se za břicho popadám. Ještě, že Dubová nezbedného spolužáka nenapomene…

Místo toho se zeptá Šmída, který sedí v první lavici, na závažnou literární otázku: "Jak se jmenoval autor, který napsal Gulliverovy cesty?" Zní to, jako kdyby Jiřík byl jakousi výjimečnou osobností českého showbussinesu.

Jirka na ni zírá, jako kdyby spadl ne z višně, ale přímo z Měsíce. Bezradně pokrčí rameny. Docela mě to překvapí - je hodně… ne, přímo nadpozemsky HODNĚ snaživý a odpověď na tuto otázku znám i já! Vždyť jsme Gulliverovy cesty probírali před týdnem…

Přihlásí se jeho sousedka, Martina Nováková, která se široce usmívá. Její projev však přehluší zvuk přicházející ze zadních lavic: "Já, já paní učitelko! Já! JÁ!!" Když se otočím, spatřím tmavovlasého chlapce, jak zběsile mává rukou kolem sebe, jako kdyby se právě dostal z polepšovny pro psychicky postižené. Občas si říkám, zda to tak je.

Není.

(A u dalších nejmenovaných spolužáků, o nichž jsem toto podezření někdy měla, to tak také není. Všichni jsou ale studijními typy vhodnými na osmiletá gymnázia… tak co řešit?)

Kluk se přitom s nadějí v očích dívá na paní učitelku. "Já, paní učitelko!! Já. JÁ!!" Stále mlátí horlivě pažemi, až surově bouchne svého souseda. Ten podrážděným hlasem k němu utrousí: "Panebože, v..e, co to zas děláš." Raději si trochu odsedne, aby chránil své fyzické i duševní zdraví.

Učitelka si jich nevšímá - dnes má chlapec holt smůlu. Vnímají jej pouze holky a kluci, kteří se na něj pohoršeně otáčejí. Vím, že Martinku má paní Dubová mnohem raději, proto dává přednost jí.

Pokyne k ní hlavou, a tímto pohybem ji vyvolá. Slyším vzdychání extrémně houževnatého tmavého chlapce ze zadu. Zní velice zklamaně a frustrovaně.

Povšimnu si, že ve Šmídových očích se zračí nepřítomnost, jako kdyby byl myšlenkami mimo. Martinka se vítězoslavně a neupřímně sladce zazubí. Spráskne malé ručky k sobě. Pohyb Jirkovy sousedky a kamarádky v jednom ho vyleká, až nadskočí. Náhlým pohybem mu spadnou jeho kulaté brýle… přesně do klína Martiny. V hrdle mi zabublá smích. I když vím, jaká to pro dvojku musí být trapná situace…

Přesto Martinka nasadí nechápavý výraz Čemu se tak smějete??A brýle vážně bez okolků chlapci nasadí. Opravdu pečlivě, jako kdyby upravovala starodávnou látku šatů, a přitom ještě jemně Jiřímu uhladí vlasy v čele.
O přestávce (která je dokonce desetiminutová!) napíše jedna má spolužačka na tabuli: "Já jsem Zorek, velkej CHLAPÁK." Jo, to my už dávno víme…




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama