Životní iluze

4. února 2017 v 12:25 | Mirimë (Karolína Kahounová) |  Další
Ahojky,

nechci tímto článkem působit moc negativně. Při pohledu na téma týdne Žijeme v iluzích jsem si okamžitě vzpomněla na alter-ego M. v dlouho plánovaném příběhu. Dávat sebe do něčeho, co se nestalo, ale v budoucnu se to odehraje v odkličkách od samotné pravdy, představuje formu jakési iluze, ne? Spoustu věcí, které jsem vtiskla tvář slov, by M. se svou povahou mohla říct nebo si je alespoň pomyslet. V přízračném tichu mne napadá: jsem já jí nebo ona mnou? Jsme spojené. :)

Přeji pěkný den, kdy budete milovat pravdu,
Karolína (nebo snad M. :))
P. S. Udělali byste mi radost, kdybyste si přečetli krátkou úvahu na téma Pravda a lež, a zahlasovali v anketě. Potřebuji to, děkuji. Textík zde.



Už tolikrát se z pozadí života vytratila zajímavá myšlenka, kterou jsem chtěla použít do některého ze svých příběhů. A dovolila si odejít jen tak, beze slůvka šeptajícího: Sbohem. Napadají mne mnohá slova. Většina z nich nikdy nespatří světlo světa.

Zjišťuji, že s problémem nemála umělců se potýkám minimálně několik let. Valnou většinu důležitých myšlenek si nikdy ani nepoznamenám - což je na tom shledávám nejhorší. Často si večer před spaním vyčítám, o co jsem zase přišla! Mám pocit, že mi pořád něco uniká...

Zápisky jsem si pro jistotu vytvářela hlavně dříve, ale pak jsem byla akorát zklamaná, když se ztratily. Před několika dny mi kočka počůrala poznámky k sérii Cesta za spásou - ne, nedělám si legraci. Jinak nechápu, co proti mě ten World má. Uložím si soubor, zmáčku jakési tlačítko (o němž často ani neví ani nevím)... a všechno je pryč. Zmizí rázem jako mávnutím kouzelného proutku...

Samozřejmě na tvořivé umění mi přes školu, rodinu, ostatní zájmy zbývá nějaký ten čas. Avšak bojím se ho kvůli předchozím zkušenostem využít. Přijdu k počítači a když u něj sedím, nedokážu se zbavit strachu, jež nabádá, že budu muset brzy odejít. Nebo třeba příslušník mé rodiny vstoupí do pokoje, kde jsem, a vyruší mne. Říkám si, že nemá cenu se do toho pouštět. Jako bych čekala na spávnou chvíli, jakousi kouzelnou sekundu, kdy se mi vyjeví, že mám dostatek času. Na druhou stranu nicneděláním dost ztrácím, ztrácím tisíce nikdy nenapsaných myšlenek... které se ani nikdy nenapíšou.

Což je důvod, nebo alespoň jeden z důvodů, proč jsem se chtěla a stále chci stát spisovatelkou na volné noze. Snad by mi nic nebránilo uskutečnit jedno z největších přání, co jsem kdy měla! Kéž by se ty vize přenesly na papír...

Přes obejdutí času mi po několika minutách, strávených denním sněním, docvakne: Jak JÁ bych se tím mohla uživit? Existuje jedna hloupá smyšlenka, jež vás možná v nyní probíhajících chvílích napadá. Pouze nejprodávanější český spisovatel, Michal Viewegh, získává dost peněz díky jednomu z druhů umění - literatuře. Lidem to tak přijde, protože přece on je nejznámnější a ti, kteří nejsou z mého úhlu pohledu tolik proslulí, nejsou proslulí ani pro nikoho ostatního. Přesněji, lidem to tak připadat ani nemůže. Ona smyšlenka se musela vzít z úst jednoho člověka, jež pokroutil pravdu a začal ji roztrubovat. Jeden můj vzdálený příbuzný žije v Praze a tvrdil, že náhodou zná hodně spisovatelů živících se pouze vlastními knihami. Rozhodně mu věřím více než těmto báchorkám a jim podobným!

Víte, je to jako... * eh, přijít něco, co jsem chtěla, dokáže dost zabrat *... Jo. Podvědomě toužím po smutných koncích. Nejspíš se vám zdám šílená, můžete se v duchu ptát, co jsem zač, neboť po velmi dlouhou dobu bych chtěla vytvořit cokoliv srdce-rvoucího. Přesto mé povídky skončily dobře, asi až na jednu dvě výjimky. Proto tragické smrti a podobně zahrnuji do příběhů, na nichž jsem nezačala pracovat a až na jeden si je nehodlám v blízkém čase více rozplánovávat. (Měla jsem je rozvržené dost a papíry k nim se mi stejně ztratily.)

Pořád žiji v budoucnosti (...a i v jejím opaku), říkám si, co udělám, abych nic z toho nakonec neuskutečnila. Poznámky mohou představovat jakousi záchrannou paži - nemůžu v hlavě udržet všechno -, což vede k tomu, že se cítím neskutečně zklamaná, když se ztratí. Dávám si je na stejné místo, stejně však má snaha přijde vniveč! Přicházím na některé trhliny v ději, jenže bloumám nad nimi způsobem: Jak jsem to chtěla?, jelikož původní nápad mi přijde lepší než nový, který má tomu starému pouze poskytnout jakousi náplast, aby vše dávalo smysl.

Celý proces opětovného nalézání díky bádání ve vlastní krátkodobé paměti by se dal připodobnit k jakémusi záseku. V něco neskutečně věříš, představuješ si, jak stoupáš víš, a rovnou před cílem, od něhož tě dělí jen několik kroků, jsi nucen/a se zastavit.

I CAN'T SEE THE FUTURE BUT I KNOW IT'S WATCHING ME
(St. Vincent (Annie Clark))

A existuje ještě další problém, který kromě mé neschopnosti nelze odbourat. Prostě ne... Je jedno, s jakou vytrvalostí si snažím udělat si jméno. Téměř nezáleží ani na tom, v kolika soutěžích uspěji! Mnoho lidí tvrdí něco jiného, ale vydaná kniha Poslání opravdu nemá moc vysokou prodávanost.

Zazdívám nejvyšší potenciál jakýmisi kratičkými povídkami. Musím se přece soustředit výhradně na ně, moje intelektuální kecy nebo nápady na série prý stejně nikoho nezajímají. A je jedno, co na pomyslném žebříčku hodnot stojí výš.

Obvykle hodně pospíchám, abych stihla termín, do kterého mám některou z nich poslat, nemůžu si s ní tedy řádně vyhrát. Navíc bývají dost dlouhé, a krátí mi je máma. Bylo mi řečeno, že by se mi více měly líbit radši kratší příběhy... ach jo... nedokážu však přestat nemít v lásce tyhlety podivně osekané verze! :( I kdybych se změnila do jakéhosi vysněného ideálu, nebudu dost dobrá na to, aby se mi to podařilo.

Rozhodně mi nepřijde, že bych se díky soutěžím někam posunula. Jak říkám, někdy (ehm... vlastně dost často) jde o rychlokvašky, jenž mne nijak extra nenaplňují. Čekám čekám, až dostanu pravou psací náladu a napíšu text, ale ona nepřichází - a vytvořím ho na poslední chvíli. Navíc někdy posílám různé úvahy, které s příběhy s dějem mívají jen málo společného.

Spousta se hodnotí jen podle věku, ačkoli se neznají... Spousta si hraje na něco, co není... A spousta pomlouvá ty, o nichž ve skutečnosti nic neví. Z těchto odsuzovačů, kteří se chovají způsobem, jako by všemu rozumněli...

Je na čase přinést další příklad - vymysleli jste vlastní fantasy svět. Postavám potřebujete přisoudit názvy, kterými jim budete říkat. Budete je vymýšlet tak, aby za a) zněla dobře nebo za b) nebyla vždycky pěkná, protože ani v realitě se nám nelíbí každé jméno? Je přece neskutečné, aby všechna zněla příjmeně.

Kdysi mi bylo řečeno, že záleží na tom, co se líbí čtenářům (hehe, já sama jsem čtenářka). Ale podívejme se do minulosti. Ve skutečnosti na tom nikdy nezáviselo. Kdyby se spisovatelé minulosti řídili hloupými ideály, které nejsou nikterak vznešené, přišli bychom o spousty zajímavých knížek! Lidé by chtěli psát na jedno brdo a i když si uvědomuji, že někdo průměr vnímá tak a jiný zase jinak, už jen onen princip vnímám jako špatný. Princip, podle kterého by veškerá díla měla být jako přes kopírák. Různorodost není hodna svého místo na světě, ale vždyť i každý se od sebe lišíme!

Kdyby se naši předci báli přijít s něčím novým jenom proto, aby nebyli veřejností odmítnuti, louskali bychom v dnešních dnech nejspíš kroniky a životopisy z legend svatých. Haha, možná ani ty ne! :/

Občas si sebe samu představuji na místě, kam se kvůli své povaze nemohu dostat. (Abychom byli přesní - ona pravděpodobnost se mi zdá velmi nízká. Neznamená, že by se zrovna ona nemohla vyplnit.) Jak bych se sakra se svou zpomaleností, úchylkou přemýšlet až moc dopředu a neschopností žít tady a teď mohla stát populární?! Vím, že mnozí už ze zásady nenávidí individualisty, k čemuž se dá dojít z informací toho, co jsem četla nebo slyšela. Nemluvím však o průměru... Naopak, pouze malé procento jedinců, kteří přispěli ke změnění osudu světa, na nějž z našeho pohledu nahlížíme jako na dějiny, bylo úplně běžné. (Protože vlastně nikdo, kdo žil na této planetě, nazývané Zemí, nebyl normální. Nebo jsme normální všichni.)

Do přirozeného stylu psaní může pronikávat pohled na svět autora a často se v něm jakýmsi způsobem odrazí. Přijde mi velmi zvláštní, kdyby většina lidí dokázala ocenit podvýznamy a jinotaje, které do svých příběhů dávám. Myšlenky mezi řádky dovedou být úchvatné, ačkoli je skoro nikdo tolik nevidí.

Když se podíváte na klasickou literaturu, samozřejmě v jejích dílech můžete najít až přehršel metafor! Domnívám se však, že spousta intuitivních spisovatelů zůstala nepochopena. Vidíme jen známé. Už hodněkrát jsem byla od svého snu - stát se slavnou autorkou - jak nepřímou, tak přímou kontrakcí odrazována. Jo, můžu říct, že oni měli v jistém smyslu pravdu.

Na mnoha internetových stránkách můžete narazit na rady ohledně psaní. Ale přísahám, že nikde není poznamenáno, jak myslet jednoduše, když jste zamilovaní do složitosti.

NEJLEPŠÍ MYŠLENKA JE TA,
KTERÁ PONECHÁVÁ VŽDY URČITOU SKULINU PRO MOŽNOST,
ŽE VŠECHNO JE SOUČASNĚ ÚPLNĚ JINAK.
(Václav Havel)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama