Recenze: Drahokamy (trilogie) (1)

23. června 2017 v 20:48 | Mirimë (Karolína Kahounová) |  Další
Po dlouhé době ahoj po krátké době od předchozí recenze, milí návštěvníci blogu! :)

Nebudu psát dlouhé předmluvy. Ráda bych vám připoměla to, že zde jde o starou recenzi, jak jsem dopředu naznačovala u prvního červnového článku. Tentokráte jsem si pod lupu vzala sérii Drahokamy, která se stala mou oblíbenou. Proč, to si můžete přečíst pod CČ! :D
Jo, ta růžová obálka prvního dílu mně vadila asi celkem dost, více, než mi vadí obálky, které se mi nelíbí vzhledově vinou nehezkého či nehodícího se zpracování. Zde totiž je naprosto zavádějící v tom, že neukazuje, o co hlavního v příběhu jde, a místo toho se zaměřuje na jeho nepodstatnější část.

Čau na krátký čas,
Karolína Kahounová



Kdybych neviděla několik kladných recenzí na internetu, první díl (Rudou jako rubín) bych si asi nikdy nepřečetla - a už vůbec ne koupila. Sice vím, že každý má na něco rozdílný názor a i přesto, že blogařky byly z Rudé nadšené, mě by se tato kniha nemusela vůbec líbit, prostě mě zaujala a řekla jsem si, že by se mi mohla zamlouvat taky. Navíc jsem měla stejný názor jako ony - kdybych měla hodnotit pouze podle obálky, první díl série Diamanty by mě vůbec nelákal. Právě naopak. Obálka i anotace mi u něj přijdou hodně přeslazené a přehnaně růžové a já přehnaně přeslazené románky nerada. Ale nakonec se ukázalo, že hodnotit knihu jen podle těchto dvou kritérií se opravdu někdy nevyplácí…

Hlavní hrdinkou této knihy je Gwendolyn Shepherdová, vtipná šestnáctiletá tmavovláska ze šlechtického rodu. Žije obklopena samými tajemstvím v obrovském domě v Londýně se svou rodinou. Avšak už od raného dětství oplývá jednou zvláštností - dokáže vidět duchy a duchy od chrličů a komunikovat s nimi (což jí ale stejně nikdo nevěří. Vlastně až na její nejlepší kamarádku Leslie, její mladší sourozence a možná i na její pratetu Glendu.). Jenže je tu hlavní problém - stejně stará, možná až příliš dokonalá a šíleně otravná sestřenice Charlotte by správně měla zdědit zvláštní časocestovací gen, který se mezi jedinci ženského pohlaví někdy dědí v rodině Montroseových už po staletí. Jak už název genu odpovídá, umožňuje cestování časem, konkrétněji poněkud omezené cestování do minulosti. Podobný gen také přetrvává v rodině de Villiersů (u nich se schopnost dostávat se v čase nazpět dědí jen v mužském pokolení, na rozdíl od Montroseových). K prvnímu, zatím nekontrolovatelnému proskočení v čase dochází zpravidla někdy mezi šestnáctým až sedmnáctým rokem života nositele genu. Sestřenice Charlotte se na tuto událost připravovala celý život - tak proč zrovna Gwendolyn musela místo ní zdědit schopnost cestování časem?

DĚJ - 9/10
Už když jsem knihu začínala číst, bylo pro mě těžké se od ní vůbec odpoutat. Příběh je velmi "chytavý". Plný na první pohled nerozluštitelných tajemství, plný záhadných náznaků. Také výborně čtivý, ale to už spadá do kategorie Jazyka. Hned, když jsem začínala číst první díl, Rudá jako rubín, věděla jsem, že to bude asi jedna z nejlepších knižních sérií, jaké jsem kdy četla…
Někde na internetu jsem někde viděla názor, že je děj prvního dílu (Rudá jako rubín) dost roztahaný a když se nad ním po dočtení zamyslíte, zjistíte, že se v něm vlastně nic moc neděje. Mně to tak nepřipadá. Sice vím, že kniha není příliš akční, ale po dočtení třetího dílu zjistíte, že ty "nedůležité" chvíle, nebo chvíle, kdy se nic neděje, vám najednou dávají smysl. A ta krátká recenze se vztahovala pouze k Rudé jako rubín.
Všechno v celé sérii Diamanty dává řád a podobné scény mohou být důležitější, než si myslíte, i když to zjistíte třeba na úplném konci… I když se vám to na začátku třeba nezdá, téměř každá událost tam má své opodstatnění.

Opravdu jsem čekala, jak se hlavní hrdinka popere se svou složitou situací. Ona vždycky byla některými rodinnými příslušníky tak trochu odstrkovaná, ale nakonec se ukázalo, že právě ona je tou "vyvolenou" (v tomto ohledu mi děj trochu připomíná Popelku). Ale snad vždy se dokázala se svou prekérní situací poradit s neskutečným vtipem a humorem, který jí je blízký.
Její kamarádka Leslie jí ze začátku hodně pomáhala - než se v rodině přišlo na to, že Gwendolyn zdědila časocestovací gen. Gwen se setkává se zvláštní, tajnou společností, která se po staletí, už od dob hraběte Saint Germaina, zabývá právě cestováním v čase. Vládnou jí převážně de Villiersové, potomci samotného hraběte. V hradě Strážců se setká s chlapcem Gideonem de Villiersem, do něhož se bezhlavě zamiluje. Jeho chování je dosti prazvláštní - někdy se ke Gwen ní chová hodně ošklivě, až arogantně a podruhé zase hezky, hodně a soucitně.
Oba dva s pomocí zvláštního přístroje jménem chronograf skáčou - teď už kontrolovaně - do minulosti a plní různé úlohy, které jim před stovkami let zadal Saint Germain. Jako třeba najít Lucy (Gwendolyninu sestřenici) a Paula, který ukradli druhý chronograf a jelikož ho vzali s sebou, už se nemohou vrátit nazpět… Právě oni, Lucy s Paulem, by měli být právě ti zlí. Jenže co znamená a co přesně obnáší takzvané "Tajemství v tajemství"? A jak se rozluští odpovědi na některé otázky?
Abych se ale vrátila k hodnocení a ne k popisování prvního dílu: další klady v ději jsou, že má dobrý spád (zvláště třetí díl, ostatní v tom tak dobré nejsou v porovnání s ním). Co mě ale nejvíce štvalo u prvního dílu, bylo - já si zase musím rýpnout - ta obálka. Četla jsem tolik knížek, které byly romantičtější než tato, a přesto nebyly celé růžové. Jsem toho názoru, že obálka je nádherně promyšlená a vymyšlená… jenže až tolik růžová? Já mám růžovou normálně ráda, ale tohle je na mě prostě už moc :D. Navíc bych podle anotace usoudila, že se jedná o mnohem romantičtější knihu, než je doopravdy. Myslím, že tohle odradilo spoustu čtenářů a čtenářek, kteří zauvažovali o tom, zda si mají knihu přečíst. Ale za to asi paní Gierová nemůže.

JAZYK - 9/10
Ten je "to", co mě na téhle sérii nejvíce fascinuje. Knihy jsou totiž napsány takovou specifickou, údernou formou. Nikdy jsem podobnou formu psaní ještě neviděla, takže mi to jde těžce definovat XD. Možná na to přijdete přesněji, jestli si Diamanty přečtete.
Asi to bude zčásti tím, že má být Gwen, jako vypravěčka příběhu (zase ta ich forma!) neskutečně vtipná. Kniha je psána takovým odlehčeným, humorným stylem psaní, i když autorce zase jde také krásně vykreslit prostředí a navodit napínavou atmosféru, když v trilogii o něco jde. Proto ji obdivuji. Každopádně občas, ale jen občas, mi "vtípky" přišly jakoby nucené a někdy až trapné. Byla bych raději, kdyby je paní Gierová vymazala a nechala to tak, jak je.
Sice se mi na styl ze začátku čtení zvykalo poměrně špatně, ale to bude tím, že je to ich-forma, protože ji nečtu moc často a nejsem na ni zvyklá. Také mi občas připadalo, jako by příběh ich-formou vyprávěn nebyl, což mě mátlo. Někdy totiž dost dlouho nebyly zmiňovány pohledy ze směru vypravěčky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama