Speciál ke čtvrtému výročí vytisknutí Poslání! (1)

14. února 2018 v 20:48 | Mirimë (Karolína Kahounová)
Milí čtenáři,

dnes uplynuly čtyři roky ode dne, kdy vyšla má kniha Cesta za spásou - Poslání. Podělím se s vámi o část čtvrté kapitoly (počítáno s prologem) tady, takže si ji můžete přečíst nebo kousek z textu. Dobromady jsem vám zkopírovala okolo šest stran ve Wordu. První třetina podle počtu stránek a první polovina knihy je již definitivně překontrolovaná - snad zde už nebudu muset nic upravovat. A...

Všem zamilovaným přeji štěstí v lásce!
Karolína



"Orfiendde…" Důrazně kývl, aby pokračovala dál. "Já… ti něco dlužím… Zrovna tys mi dodal víru… No chci říct, že…" soukala ze sebe mezi prudkými nádechy a výdechy. "Před mým setkáním s Murforou jsi mi řekl něco jako - Víra nás dělá odvážnějšími. Když jsem bojovala, tak jsem pochopila, cos měl tehdy na mysli. To tys mně dodal víru. Nebýt tebou, byla bych už možná mrtvá… Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčná. Děkuji ti." Avšak věděla, že pouhé poděkování nestačí…

Zakroutila hlavou. Nejradši by si jako trest vlepila pořádnou facku!

Orfiendd na ni jen mlčky hleděl. Nejdřív mu nedocházel význam těch slov, jejích slov…

Co… Ona…??

Nic mu nedávalo pořádný smysl…

Uvědomil si, že na ni znovu zírá jako na zjevení. Věděl, že to poslední dobou dělá docela často a většinou nechápal své důvody. Aby skryl svou nejistotu, uhnul pohledem od jejích krásných očí, v nich se zračila naléhavost, hloubka jejího poznání a hlavně vděk.

"A-ale, Lilien, vždyť… To je pitomost." Konečně se na něco zmohl.

"Není." V jejím hlasu zaslechl jemnou melodii cílevědomosti a lehkého váhání.

A Lilienin hlas byl pro jeho uši lahodnou písní anděla…


- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Když skupina s Lilien v čele dorazila na rozlehlou louku, schylovalo se už k večeru. Na pláni postával mohutný strom, který se nepyšnil zlatavou kůrou ani červeným jehličím, nýbrž byl docela obyčejný - zelené listy a hnědé dřevo.

Konečně něco jako z mého světa, pomyslela si zachmuřená dívka. Už zase měla špatnou náladu - na tom se zčásti podílelo Nevvranovo lehce podezřelé chování.

Navíc přemýšlela nad svým posláním. To hloubání a probírání detailů snad nemělo konce…! Když si říkala, jestli se jí povede najít Jazadera, Ilkvenltis, porazit je, splnit jejich úkoly a zničit diamanty, nebyla si tak úplně jistá.

Neustále si v duchu přehrávala různé scénáře, jak by vše mohlo dopadnout. Lilien měla výborně rozvinutou fantazii a proto její představy byly velmi barvité a reálné. Nevvranovi se může něco stát, dívka možná všechny Kruté bytosti z Temnot porazí, ale nikdy se už nedostane zpátky na Zemi, nebo třeba Jazadera s Ilkvenltis v Čarovném hvozdu její skupinka nenajde a budou muset putovat někam jinam…

Nedovedla zabránit ani velmi smutným a podrobným obrazům popisujícím, jak vše skončí špatně… I když nechtěla, aby to nakonec tak dopadlo. Lilien věděla, že v jejím případě je bohatá fantazie spíše zápornou vlastností.

Nějaké představy ale zase byly výrazně pozitivní. Kdyby si musela vybrat, podle kterých z nich dopadne její cesta, spíše by vyhrála kladná. Možná opravdu zachrání celé dva světy… Nechala se tím pocitem naplnit.

Avšak pak si s trhnutím uvědomila, že tak to nebude. Je sama. Pravda zničila všechny její sny. Rozemlela je na malinké částečky prachu, až z nich pranic nezbylo…

Pravda se od počátku cesty mísila s přáními, na které Lilien bohužel nedosahovala možnosti nároku, v podivném souznění. Proplétávala se s nimi více, než by očekávala, trochu jako drobné pupeny rašící na jaře. Souvisely s rostlinou, na níž rostly, ale přesto k ní ve své odlišnosti nepatřily - jednou přece navěky zmizí… Jsou součástí nekonečného koloběhu, přetvoří se v něco většího - ano, listy - ty odfoukne jistojistě vítr.

Vnitřní svět se v největších protikladech odporoval s opravdovým, vnějším, který by přece neměl lhát. Narážely do sebe jako středověké státy zápasící o území a nikdo netušil, která ze dvou mocností vyhraje.

A nikdo jí nepomůže se zápasem se zbývajícími dvěma samozvanci…

Vždyť jí už tolikrát nějací lidé na Zemi vykládali, že je neschopné nebo blbé dítě… Možná měli pravdu.

Její optimističnost, ale zároveň malá sebedůvěra se uvnitř ní neustále hádaly, kdo bude tentokrát vládnout. Ani jedna vlastnost nebyla o mnoho silnější a Lilien proto občas v sobě měla zmatek - i když tušila, proč se tak cítí…

Teď se smutně pousmála a pohlédla před sebe. Na mýtině rostla zelená tráva, která měla téměř totožnou barvu s dívčinýma očima. Strom se skláněl nad menším jezerem, jež bylo průzračné jako ten nejčistší křišťál. Na jezírko spadalo jemné bledé světlo slunce a tančilo povodní hladině. Za ním byla umístěna skalka, z níž se časem uvolnily balvany, které ležely pár kroků před ní.

Lilien s Orfienddem kráčela přímo k jezeru a uhladila si svou novou sukni.

Před chvílí se převlékla do oblečení, ukradeného v Onaru. Své nepraktické dlouhé šaty uložila do batohu. Místo nich se oděla do příjemné modro-hnědé halenky a suknice, která jí sahala kousek pod kolena. Sukně se na konci rozdvojovala na dvě části. Látka, z níž bylo oblečení vyrobeno, se zdála velmi jemná. Lilien připadala velmi lehká, takže měla pocit, jako kdyby na sobě neměla nic. Oblečení bylo ozdobeno několika blyštivými kamínky na ramenou a spodním lemu sukně.

Kolem pasu měla opasek, který si přendala z minulých šatů. Upevnila si do něj jedinou zbraň, jakou s Orfienddem vlastnila - dýku se zdobenou záštitou v pochvě.

Znaveně dorazila k jezeru. Nevvran byl pořád za ní, nepředběhl ji. Chystala si sednout, ale přepadl ji zvláštní pocit - prchavý jako vzduch, jehož do tváře vžene zamávání motýlích křídel… Připadala si nesprávně a tak trochu nečestně, když to udělala…

Rychle otočila hlavu a nervózně pohlédla na mladíka, který se na ni laskavě díval. Bylo zvláštní, že nezareagoval pohotově a nestačil dřív odvrátit zrak. Pohledem uhnul stranou až po dlouhé chvíli.

Lilianě sice trochu začaly hořet tváře, ale nechala to být. Nesmí se zabývat hloupými teoriemi - nebo začne spadávat do hlubin temnot myšlenek. Není úplně snadné se z nich vynořovat, neboť uchopit proutek pravdy za ten správný konec dává lidem práci. Obecně je snadnější držet se reality než si v hlavě vytvářet všemožné a proti sobě jdoucí dedukce jedné chvíle a z pohledu svého kamaráda vyvozovat závěry následkem přehnanosti.

Čím člověk víc přemýšlí o vztazích hluboce nečitelných, tím hrozí vyšší pravděpodobnost, že svou myslí dospěje na hranici šílenství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama