Speciál ke čtvrtému výročí vytisknutí Poslání! (2)

14. února 2018 v 20:48
Docela mě samotnou udivuje, jak se mi v tomto ohledu daří plnit si plány svých přání.


Sklonila se, aby uhasila žízeň. Pořád ale cítila mírné obavy, když byla osudem přinucena pít z řeky nebo z jezera… Nevvran tvrdil, že v jeho vizi bylo řečeno, že se jí nic nestane, když se napije takové vody. Jezero navíc prosvěcovalo průzračnými svitem, čistota přírody byla do jisté míry v magické zemi asi běžná. Tak alespoň něco normálního, když se Orfiendd chová tak nenormálně a divně, pomyslela si dívka sarkasticky.

Poté vzala do rukou dvě nádoby na vodu, které spolu s dýkou, váčkem platidel a oblečením ukradla na zámku Onaru. Obě byly vyrobené z něčeho, co se až nápadně podobalo plastu na Zemi. Měly zavírátko v podobě dřevěných korků. Naplnila je až po okraj. Zaregistrovala, že Nevvran k ní došel, a sklonil ústa k hladině vody. Dívce připadala lesklá a hedvábná, až nedokázala uvěřit, že její nevinně dokonalou hladkost dokáže cokoli porušit.

Ze své nenápadně zelené brašny vyjmul Lilieninu a svou lahev.

Kloubem pravého ukazováčku se ťukla do čela. Vždyť ona vlastnila tři lahve, a tudíž mladíkovi zbývala pouze jedna! Hned si svou nevšímavost začala pochmurně vyčítat - prostě je blbá, všichni lidé, kteří to o ní kdy tvrdili, měli pravdu. A ona je možná už nikdy nespatří… Dopředu zahnala slzy - mohly jí každou chvílí vytrysknout z očí.

Pak si ale uvědomila, že nemůže v hlavě uchovávat všechny informace, jak by bylo potřeba - posledních několik dnů musel její mozek zpracovat mnoho nových věcí, stala se svědkem nepřeberného množství nečekaných událostí… Navíc v jednom kuse se v duchu zabývala Jeeannoe a Lulákussem. Což souviselo s otázkou, jestli o ní Kruté bytosti z Temnot zaslechly. Věděly o ní již dlouho, ale ještě za doby jejího krátkého pobytu na Onaru pro ně neexistovala jistota, že se Lilien opravdu pohybuje v tomto světě. Požadovaly, aby ji přivedl jeden společník - avšak mohlo se stát cokoli.

Ilkvenltis a Jazader třeba dokonce dokázaly jakýmsi tajuplným způsobem rozpoznat Murfořinu smrt.

Zdálo se být proto téměř zřejmé, že se o dívce zbývající dvě Kruté bytosti z Temnot dozvěděly.

Lilien se pokusila zaplašit bolestivé myšlenky - nad podobnými věcmi přemítala poslední dobou víc než často a stejně k žádnému výsledku nedošla.

Už téměř úzkostlivě se pokusila soustředit na přítomnost. Nejprve se však musela dostat ze spletité sítě vlastních myšlenek. Uvědomila si, že tu sedí již drahnou chvilku a aniž by se po mladíkovi podívala, poukázala:

"Hm… Nevvrane. Vždyť ty máš jenom jednu lahvičku na vodu a já tři!"

Konečně k němu ze slušnosti obrátila pohled. Překvapeně se na ni díval, jako by mu ještě nedošlo, co dívka chce. V jeho očích se zračil zmatek jako odraz v zrcadle, ale pak ho tam zas nemohla najít…

"No to ano," připustil ledově chladným a trochu nepřítomným tónem.

Jeho hlas Lilien utvrdil, že mu něco vrtá hlavou…

Možná Pegas Zářící diamant a klisna jednorožce Měsíční svit, kteří už dávno mohli být po smrti! Před několika dny je totiž vtáhla magická brána ,kterou má na starosti Jazader.

Vtahávacích portálů se v bezejmenném světě nacházelo víc. Tvoří je všechny Kruté bytosti z Temnot dohromady za pomoci svých záhadných diamantů. Tyrkysovo-fialovo-černá brána (barevná stejně jako tři drahokamy) dokáže vcucnout pouze bájné tvory pomáhající dobru. Ti se objeví u mocných příšer, které je odvedou k Jazaderovi. Jazader je následně zavraždí. Nebo přemění do nestvůr, jež budou mít za úkol k němu přivádět další mýtické bytosti. Příšery, které bájná stvoření odvedou k údajně nejsilnější Kruté bytosti z Temnot - Jazaderovi - tudíž v minulosti byli mírumilovné bájné bytosti…!

Lilien připadalo logické, že se Kruté bytosti z Temnot pokouší zlikvidovat stvoření, jež stojí na straně dobra. Vždyť Měsíční svit i Zářící diamant jí i Orfienddovi chtěli naprosto dobrovolně pomáhat… Z knihy pojednávající o bájných bytostech, kterou četla na hradě Onaru, vyplývalo, že takových "bojovníků za dobro" existuje víc. Kdyby se s jednorožcem a Pegasem tehdy dívka nesetkala, Murfora by ještě možná ani nebyla mrtvá…

Lilianu bolestivě bodlo u srdce, když si vzpomněla, jak ji zavraždila. Živě si pamatovala tu zvláštní ženu, která se po zásahu dívčiny mocného kouzla i se svým diamantem rozpadla v prach… Stále cítila lehké výčitky svědomí, že ji usmrtila - i Krutá bytost z Temnot byla živý tvor… Murfora nemohla za zlo, jež ji prostupovalo - toho si Lilien byla vědoma. Už se prostě narodila špatná, možná trpěla nějakou psychickou poruchou… Nikdo nemůže za to, jaký je nebo jakou má povahu, i když své chování můžeme ovlivnit.

V duchu věřila, že na Měsíční svit a Zářícího diamanta její skupina včas narazí a zachrání je ze spárů těch zrůd… Dobře si vzpomínala na svoje a Orfienddovo první setkání s Pegasem a klisnou jednorožce. Nedokázala jej zcela pobrat, bylo to jako kouzlo. Najednou znala jméno Měsíční svit. Nevvran pochopil, že se Pegasovi říká Zářící diamant. Také dostal takový zvláštní, kouzelný pocit…

Avšak teď Lilien neměla daleko od toho, aby jí nedraly slzy do očí… Cítila nepříjemnou vatovou kouli, která se jí utvořila v krku - jako někdy, když se jí chtělo plakat. Magičtí tvorové jí scházeli. I za krátkou dobu, co se s nimi znala, jí přirostli k srdci…

Navíc na ni toho bylo poslední dobou příliš.

Cítila, jak se jí třese brada. Každou chvílí se rozzvlyká, scházelo jí k tomu jen pár chvil… Někdo by možná řekl, že kvůli pláči je slaboška, kterou asi byla (ale ne kvůli svému smutku - spíš díky své neschopnosti a hlouposti). Nikdy totiž nechápala, proč občas jsou lidé, kteří brečí, ostatními považováni za slabochy nebo dokonce hlupáky. Tyto vlastnosti přece se slzami nijak nesouvisí… A jak si mohou osoby, kteří "slabocha" neznají, dovolit ho soudit, když ani nevědí, jakou bolest právě prožívá?!

Dívkou zmítala trýzeň ve stále silnějších návalech. Její slzy může zahlédnout Nevvran!

V poslední chvíli odvrátila zrak.

A chlapec nespatřil ty malé, křišťálové koule, které jí vyhrkly z očí…

"Co ti je?" slyšela jeho ustaraný hlas. Připadalo jí, jako kdyby přicházel z velké dálky. Lilien se totiž právě nacházela jiné dimenzi - v dimenzi beznaděje…

Dosud nenacházela logické vysvětlení, proč se člověk, který se domnívá, že jeho přítel je smutný, často ptá: co ti je. Mohl by stejně říct: proč smutníš. Fráze co ti je dívce přišla divná a nejasná - každému člověku něco je, i když zrovna nepropadá bolesti…

Rozpomenula sena jednoho nejmenovaného muže ze Země. Pronesl slova: když je člověk smutný, tak si myslí… že jeho bolest je tou největší na světě. A měl by se za ni stydět.

Když na něj pomyslela, cítila se ještě hůř. Neubránila se však představě, že pán stojí zde a právě ji pozoruje… a myslí navěc, na onu věc, o níž byl z hloubky srdce přesvědčen. Je tady, v jiném světě a klidně by mohl by se stát kýmkoli si zachce, ale on nikdy nebyl takový. Vždycky chtěl být fotografem. Nikdy pro to mnoho neudělal… Možná ani neměl odvahu vrátit svá slova zpátky.

Možná se o to nikdy nepokoušel.

No, toužil vzlétnout k nebesům, být světoznámý… avšak netušil, že je lepší být světluškou, která září, než světluškou, jež jenom létá ve tmě, až je jí pohlcena.

Lilien se postupně vracelo normální vnímání světa. Přibližovalo se k ní… už ho měla na dosah ruky! Jenže ona ještě nepochopila, proč by se měla za svou bolest stydět… A až příliš dobře si uvědomovala, že její smutek zdaleka není tím největším. Pocítila nevolnost, ale představa uvnitř ní byla příliš silná… Kdyby u ní on opravdu byl, dívka by se všemi silami zakrýt svůj smutek, aby si o ní nemyslel to, co pravda není.

Zamrkala, aby zahnala své slzy. "Teď… už nic. Vše je v pořádku," odvětila konečně Nevvranovi.

"Neplač," konejšil starostlivě a docela jemně. Tak přece to poznal!

Lilien věděla, že už nemá cenu nic skrývat. Otřela si pálící oči cípem své sukně. Avšak stejně na něj nedokázala pohlédnout…

Chvíli počkala, než otočila hlavu směrem ke chlapci. Její oči se střetly s Nevvranovými.

Nechápala, proč se jí to stalo, ale dočista se v jejich nádherné modři ztratila… Připadalo jí, jako kdyby plavala v nekončícím oceánu… Nedal by se ten pocit téměř popsat…

Zmatená Lilien se pokoušela vzpamatovat. Připadalo jí, jako kdyby část její mysli odmítala poslechnout zbytek… Zničehonic se k ní Nevvran otočil celým tělem. Bylo jí jasné, že mu není příjemné, když na něj zírá, jako by byla uhranutá. Uvnitř ji kvůli tomu trochu zabodaly výčitky svědomí.

Orfiendd bez jediného slova začal vyplachovat Lilieninu lahev na vodu. To jí připadalo divné, protože normálně by se nejdřív zeptal, jestli ji může čistit.

Něco se s ním děje…

Liliana si už stihla všimnout, že mladík nezažívá výbuchy vzteku tak často jako předtím. Choval se mnohem více klidně. Co se snažil mermomocí skrývat, byla jeho jistá zamyšlenost a trochu i zasmušilost. Nějaké obavy nebo hluboké myšlenky zvítězily nad vznětlivou částí povahy.

Bylo jí jasné, že musí dumat nad čímsi důležitým. Nebo ho možná dokonce něco trápí…

Lahve vypláchl v křišťálové vodě jezera. Ani se na dívku, která teď stála vedle něj, nepodíval. Byl otočený zády k ní. Následně zbývající úhledně zandal do brašny. A Lilien se mezitím rozhodla, že přijde na kloub jeho podivnému chování! Co když tuší nebo dokonce ví něco důležitého a týká se to jejich cesty?

Přemýšlela, jak by měla začít, avšak stále na nic kloudného nepřicházela.

Po chvilce váhání zkonstatovala: "Na začátku cesty jsi mi daroval tu nádobu. Já jsem si pak vzala - tedy spíše sebrala - dvě lahve. Takže mám - nebo jsem spíš měla - stále tři a ty jenom jednu."

"Vždyť já vím. A mohu si jednu tedy vzít nazpět?"

Nevvran se k Lilien vždychoval slušně a ohleduplně.(Tedy abychom byli přesní - když na ni nebyl zrovna naštvaný, neměl špatnou náladu a vyjma jejich prvního setkání). Ale teď? Dívce připadalo podezřelé, že stejnou otázku nepoložil už dřív. Asi mu to svým proslovem připomněla.

"No - jistě," souhlasila mile. "Myslím, že by ti mohla patřit ta, kterou už máš ve své brašně."

Věnoval jí pohled, který nevyjadřoval žádné emoce.

Aby se v jeho nádherných očích znovu neztratila, upnula svou pozornost na dvě své nádoby. Upevnila v nich korkový špunt a naplněné po okraj vodou je zandala do baťohu na svých zádech.

Nevvranovy oči ji přivedly na myšlenku, že by se mohla jít vykoupat. Vysloveně se těšila. Plavat v jezeře jako dřív… Lilien plavání i potápění přímo milovala. Nejradši skotačila v jezeře na Zemi, které však bylo podstatně znečištěnější, než toto. Rozhodla, že se se svým nápadem svěří chlapci… Toužila ze sebe dostat všechnu špínu a především pot. Naposledy se myla asi před čtyřmi dny v královském zámku Onaro.

Prohodila, aby vznesla veselejší téma: "Orffi?" Vzpomněla si, jak jí mladík ještě před soubojem s první Krutou bytostí z Temnot oslovil "Lil". Tehdy mu jeho srandu oplatila pojmenováním "Nevvry". Oba dva se hned rozesmáli, tak by to mohlo zabrat i nyní… ne?

On se však jen pokřiveně pousmál.

Znovu dostala trochu strach… Nevvran se docela často choval tajemně, ale v poslední době až příliš…

"Ehm, já bych se chtěla jít vykoupat," svěřila se.

"No jistě. Posluž si," odsekl nepříjemně a odebral se za blízký strom.

Když si byla jista, že se za ním Orfiendd uvelebil a nedívá se na ni, celá se svlékla. Věci nechala před jezerem. Přešla k jeho kraji. Nahrnula se do ní vášeň a skočila šipku.

Chvíli trvalo, než vyplula zpět nad hladinu. Plavala prsa, ta ji nejvíce šla a při nich si užila. Stejně však strávila většinu času pod kouzelnou podvodní hladinou. Jezero bylo hluboké nanejvýš dva a půl metru a Lilien několikrát zalovila pro kamínky. Některé hezké světlé oblázky si chvíli nechala, ale nakonec je stejně zahodila. Na tak důležité výpravě se přece nebude lopotit se zbytečnostmi.

Vylezla asi po půl hodině. Cítila se čistá, odpočatá a po dlouhé době svěží. Klidně by se koupala déle… avšak nechtěla, aby na ni Orfiendd dlouho čekal. Možná si také hodlal zaplavat, i když to zatím nedal najevo. Upřímně ho obdivovala, že většinu času nevypadal tak unaveně a uštvaně jako ona. Výprava ho nevyčerpává tolik, jako ji, ale je pravda, že v ní má menší roli.

Když se oblékla, zvolala: "Už jsem hotová!"

Po chvíli se zpoza nedalekého stromu vynořila Nevvranova světlá hlava.

"Tak já do vody jdu taky," zamručel nevrle, ale pak se docela mile usmál.

Lilien šla počkat na stejné místo, na kterém před chvílí seděl.

Mladík vylezl už po deseti minutách. Když byl hotov, přivolal ji.


- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -


Schylovalo se k večeru. Skupinka se dohodla, že dnes již nikam nepůjdou, aby měli možnost pořádně si odpočinout. A to se stávalo jen velmi výjimečně.

Dnes bylo dobré počasí, proto nikdo nerozdělával oheň, ani nepoužíval kouzla k praktickým účelům. Večeře se skládala - jak bylo poslední dobou ostatně zvykem - jen z bobulí. (Škoda, že nenašli alespoň houby…) Lilien jídlo brzy snědla. Naposled sice jedla odpoledne, kdy Nevvranem narazila na malý zakrslý stromek, na němž rostly výborné plody, které byly asi třikrát větší než jablko a měly dužinu ve tvaru včelích plástů, ale brzy znovu dostala hlad.

Rozhodla se, že půjde brzy spát, aby byla zítra čilá - ta včerejší noc ji hodně zmohla. Měla by místo toho pokračovat v prohledávání hvozdu… Kruté bytosti z Temnot se již za pár dnů mohou dostat na Zem! Och, Lilien je má najít a zničit co nejdříve! Nepředpokládala však, že nějak výrazně uškodí, když si s Nevvranem projednou zdrží…

Večer vypadal snad ještě zamlkleji než odpoledne. Mluvil, jen když musel - což se stávalo pouze v případě, když se ho Lilien na něco zeptala. Navíc se omezoval jen na strohé a jednoduché odpovědi.

"Orfiendde, já dnes jdu po té těžké noci spát dřív…" pokusila se teď navázat téma.

"Můžeš," řekl flegmaticky a ani na ni při svých slovech nepohlédl.

"Dneska je podobné horko jako před tou bouří… Myslíš, že nějaká taková zase nastane?" Lilien musela něco říci.

"Ne." Díval se kamsi před sebe.

"Kolik předpokládáš, že je hodin?" zkusila znovu. Nevěděla, proč se Nevvran poslední dobou tak často vyhýbá očnímu kontaktu… Copak je pro něj obzor důležitější než ona sama?!

"Sedm."

"Hm…" přemýšlela, na co dalšího se má optat. "Taky jdeš spát už teď?"

"Ne."

"A kdy půjdeš teda spát?!" Už měla jeho chování až po krk! Alespoň, že konečně vymyslela otázku, na níž se nedá odvětit prostým jedním slovem!!

Pohlédl na ni tak náhle, až mírně nadskočila leknutím. Tvářil se naštvaně, ale stále na něm zůstávalo cosi ledově chladného. Možná přišel na to, že Lilien něco hraje…

"Jako normálně," odbyl ji stroze. Se rty stočenými do pohrdavého úšklebku uhnul pryč očima a neurvale skrčil kolena. Položil si na ně ruce, přičemž se trochu moc rozmáchl. Prsty začal poklepávat o nohy, jako kdyby měl v úmyslu dívku ještě více vytočit…

Lilien seděla na zelené trávě pouze pár kroků od něj a chvíli měla co dělat, aby se nenapřáhla a nevlepila mu facku! Přesto na něj šla velmi jemně.

"Na co pořád myslíš? Proč jsi tak mimo? Svěř se mi s tím a uvidíš, jak se ti uleví!! Nechápu to…" Napjatě se usmála a vyhnula se pohledu Nevvranových teď už klidných očí.

Cukl sebou a zkroušeně si povzdechl. Zaťal ruce v pěsti. Nakonec vstal - byl bezradný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama